Můj život s ptáky

Divoké lužní lesy, staleté duby a desítky čapích hnízd. Jsme na soutoku Moravy a Dyje nedaleko Břeclavi v největší oboře vysoké a černé zvěře u nás a vedle popsaných divů přírody tady návštěvníci můžou spatřit ještě jednu atrakci: poblíž cesty se v hustém větvoví mohutného topolu rýsuje malá dřevěná ptačí budka. V oboře jich je celkem osmnáct stovek a už pětadvacet let je tady trpělivě vyvěšuje místní nadšenec – amatérský ornitolog a ochránce přírody František Krause (58). Kromě toho, že pomáhá místní ptačí populaci sehnat vhodné obydlí, svým dlouholetým úsilím zpřístupňuje ptačí svět stovkám návštěvníků obory. Ale především přispívá k ochraně některých druhů, například dramaticky ohrožené sovy pálené.

Hnízdo v kanystru

„Jsou to krásní tvorové a já mám díky budkám šanci se k nim dostat velice blízko,“ říká o svém koníčku bývalý bankovní úředník Krause. K ptákům se dostal až ve třiceti letech: tehdy se přistěhoval do Břeclavi a takřka za rohem se mu zjevila krásná příroda lužních lesů. „Do té doby jsem žil úplně obyčejným životem, ani v dětství mě příroda nijak zvlášť nezajímala,“ líčí svoji proměnu František Krause. Všechno to začalo, když si při opravě rodinného domu zařídil dílnu: práce se dřevem ho tak bavila, že přemýšlel, jak ji ještě dál využít, a napadla ho – ptačí budka.

První pověsil na své zahradě, a když ji ptáci obsadili, byl na světě jeho nový životní zájem. Postupně začal budky zavěšovat i venku: například do místní aleje či lesů na okraji města. A protože ho lákal lužní les, sehnal si povolení ke vstupu do tehdy přísně střeženého hraničního pásma a v roce 1984 v něm vyvěsil první kolekci třiceti budek pro takzvané doupné ptáky: tedy ty, kteří žijí v dutinách stromů, jako například červenka, špaček, vrabec, šoupálek, brhlík, rehek či lejsek bělokrký.

Postupně začal vyrábět deset různých typů budek. „Není to tak drahé, vždyť je dělám z odpadů ze stavenišť, bouraček či sběrných dvorů,“ říká (používá ale třeba i vyhozené kanystry ze skládek). Všechny budky má zakreslené v mapě a dnes jejich úctyhodný počet na ploše asi pěti set hektarů dokáže po celý rok obhospodařovat. „Chodím je uklízet a opravovat dvakrát ročně,“ líčí svoji inspekci. Stejně tak označuje v oboře pro místní lesní hospodáře i doupné stromy, aby je nekáceli (místní ornitologové vedou s lesníky už roky spor o těžbu v lužních lesích a pokoušejí se pro ně – zatím marně – získat status chráněné krajinné oblasti).

I když řada ornitologů nepovažuje budky (a obecně umělé zásahy do ptačí populace) za úplně vhodné řešení, přesto se na činnost amatérského ochránce dívají pozitivně. Díky budkám se lépe daří kroužkování tisíců ptáků i pozorování jejich zvyků. Navíc podpora populace hmyzožravých ptáků chrání zvěř před komáry, kterých se líhnou v době každoročních záplav doslova miliony.

Hodiny strávené s ptáky zaplnily Františku Krausemu život tak, že už devět let po ztrátě zaměstnání v bance se věnuje takřka výhradně jen jim: živí se přednáškami a články v odborných časopisech. Svůj zájem rozšířil i na ochranu sov a dravců celého Břeclavska. Objíždí místa jejich výskytu a například do věží kostelů či do stodol instaluje dřevěná hnízda – jakési speciální bedny, které ptáky chrání před predátory, jako je například kuna. „Zjistil jsem, že na statcích jsou nezakryté odpadní nádrže například s melasou. Ptáky to mate tak, že se v nich utopí. Podařilo se mi přesvědčit majitele, aby je zakrývali,“ popisuje další ochranářský rozměr své práce. Díky ní dnes může sledovat třeba poštolku nebo puštíka obecného. „Vrátil se k nám také kalous ušatý a vidět je i vyhynutím vážně ohrožený sýček či sova pálená. A to mě asi těší nejvíc,“ říká František Krause.