Hoďte na to SPZ

Dávní kumpáni z českolipské posilovny Rudolf Tesárek a Josef Blažek mají nalinkovanou nevábnou budoucnost. Minimálně od počátku srpna je jim jasné, že u nich brzy zazvoní pošťačka se soudní obsílkou a oni by se měli vrátit do věznic v Jiřicích a Borech, kde se za nimi na osm roků zavřou vrata. Z vyměřených deseti let si lupiči odsouzení za krádež 74 milionů zatím odseděli dva. Kousek svobody – a skvělou šanci k útěku za hranice – jim v červnu dopřála ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Ministryně tehdy ze zcela nepochopitelných důvodů podala k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obou odsouzených mužů a pustila je na svobodu.

Její krok výborně ilustruje, jak velkou moc vychýlit spravedlnost drží v rukou čeští politici. Stížnost pro porušení zákona představuje hraniční možnost, jak bránit práva odsouzených lidí. Klíč má v ruce ministr spravedlnosti: pokud odborná analýza trestního spisu ukáže, že během řízení byla poškozena práva odsouzeného člověka, je podle zákona možné, aby do uzavřeného soudního procesu zasáhla exekutiva. Ministrovu žádost posuzuje Nejvyšší soud a ve zcela výjimečných případech smí ministr současně s podáním stížnosti přerušit až do dalšího rozhodnutí odsouzencům trest. To ale rozhodně není případ Blažka s Tesárkem, kteří podle soudního verdiktu v lednu 2008 ukradli na Jičínsku z dodávky bezpečnostní agentury desítky milionů korun, které se nikdy nenašly.

Podání stížnosti zde působí spíš jako prostředek, jak dvěma mužům otevřít snadnou cestu za hranice. A po Daniele Kovářové zůstaly v šanonech i významnější kostlivci: třeba sporné stížnosti podané ve prospěch uprchlého podnikatele Tomáše Pitra nebo do korupce namočeného politika Jiřího Čunka.

Kdo to psal?

Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil rozhodnutí své předchůdkyně v případě odsouzených lupičů počátkem srpna zvrátil a její stížnost pro porušení zákona stáhl zpět. Nemusí to však už nic znamenat. Oba propuštění muži totiž nejsou k nalezení, obsílky s jejich jmény a výzvou k návratu do vězení leží už deset dní na poště a příbuzní tvrdí, že o nich nic nevědí.

Další dvě stížnosti, podané ministryní ve prospěch Pitra a Čunka, už senát Nejvyššího soudu projednal. V obou již uzavřených případech nalezl porušení zákona. Případ Pitra (v červnu 2006 byl odsouzen k pětiletému vězení za dvanáct let staré daňové úniky, rok nato uprchl za hranice, letos byl zatčen ve Švýcarsku a Česko vede jednání o jeho vydání) byl nyní poslán zpět k pražskému soudu s odůvodněním, že nebyl vyslechnut soudní znalec navržený Pitrovými advokáty. Je nepravděpodobné, že by tento detail něco zvrátil, ale vrácení spisu dnes komplikuje vyjednávání o Pitrově vydání do Česka.

Návrat Tomáše Pitra, který může podat svědectví o propojení politiky s podsvětím, by se části zdejší politické elity zcela jistě nehodil. „Je pravděpodobné, že advokáti se budou snažit využít rozhodnutí Nejvyššího soudu ve prospěch Tomáše Pitra ve vydávacím řízení,“ říká současný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil.

S Čunkem je to složitější. Připomeňme, že bývalý vicepremiér byl vyšetřován kvůli korupci a případ byl zastaven poté, co do něj na popud tehdejšího premiéra Topolánka vstoupila nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká či místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera.

Politický zásah do výkonu spravedlnosti měl soudní dohru, z níž Kučera a spol. odešli s nálepkou „justiční mafie“ (Kučera byl navíc tento měsíc za zásahy do vyšetřování Čunkovy aféry potrestán ztrátou taláru). A právě loňská stížnost podaná Kovářovou v případu Čunek odhaluje propojení zákulisních hráčů justice s ministerstvem během její éry. O samotnou kauzu už dávno nejde. Případ je zastaven a úspěšná stížnost zaměřená na to, že Čunka vyšetřovali jedni policisté, a ne jiní, mohla mít jediný smysl: alespoň trochu očistit justiční mafiány. Pro nás je v tuto chvíli zajímavé především to, že dokument, který v srpnu 2009 doputoval na Nejvyšší soud s jejím podpisem, je totožný se stížností, kterou se „justiční mafie“ snažila neúspěšně podstrčit tehdejšímu ministru Jiřímu Pospíšilovi na počátku roku 2007. Sedmistránkový text Kovářové je z valné většiny shodný s původní „mafiánskou“ stížností, včetně chybné interpunkce.

Jak se to mohlo stát? Čí ruka a za jakých okolností vložila Kovářové k podpisu všechny zmíněné stížnosti? Pátrání na ministerstvu nás vede k závěru, že ani jednu z nich nepřipravoval zaměstnanec odboru dohledu, který má tuto agendu na starosti. Ve hře byli naopak mladí soudci pozvaní na ministerstvo na krátkodobou stáž. O případ Pitra a Čunka se postaral okresní soudce z Ústí nad Labem Martin Šámal. Zajímavé je, že ani v jednom případě nesedí termín jeho stáže s termíny podání stížností – v případě Čunka (tedy stížnosti podezřele shodné s tou z roku 2007) měl na prostudování a posouzení spisu minimum času, stížnost v případě Pitr se zase na ministerstvu objevila až několik měsíců po skončení Šámalovy stáže. „Pracovali s textem, který jsem tam nechal,“ vysvětluje Šámal. O podezřelých podobnostech ve své stížnosti s dokumentem, který vznikl z pera „justiční mafie“ pod taktovkou již zmíněného místopředsedy Nejvyššího soudu Kučery, se Šámal odmítá bavit.

Stížnost ve prospěch zmizelých lupičů Tesárka a Blažka připravil ministryni k podpisu kladenský soudce Vlastimil Matula. Stalo se tak poté, co kmenová pracovnice ministerstva z odboru dohledu podnět dvakrát za sebou vyhodnotila jako nedůvodný. Vedení ministerstva jí pak případ odebralo a přidělilo ho Matulovi. „Nemyslím si, že jsem tam napsal úplný nesmysl,“ tvrdí Matula bez dalších detailů, proč došel k úplně opačnému závěru než kolegové z ministerstva.

Daniela Kovářová, nyní opět ve funkci ředitelky kroměřížské Justiční akademie, svou odpovědnost za podezřelé stížnosti odmítá. „Nevěděla jsem, kdo ty podklady připravuje. Na mém stole se objevovala až hotová expertní stanoviska,“ říká bývalá ministryně. „Vy byste uměla žít s tím, že jsou ve vězení lidé, u nichž byl porušen zákon?“ odpovídá na otázku, co přesně ji přimělo k tomu pustit preventivně z vězení dva odsouzené muže i s rizikem, že se dostanou k ukradeným penězům? Méně rozhodná je někdejší ministryně ve chvíli, kdy se na stole objeví podezření, že v české justici funguje chobotnice, která láme spravedlnost (ať už za peníze či za politický vliv). Je možné, že by ministryně byla jen loutkou mezi lidmi, kteří se stížnostmi za jejími zády obchodovali? „Na to nedokážu odpovědět. Jistá si mohu být jen sama sebou,“ krčí Kovářová rameny.

Uvažuje se o tom

Neprůhledná práce s mimořádnou pravomocí v podobě stížnosti pro porušení zákona patří k neuralgickým bodům zdejší justice: právě tady je dobře vidět její závislost na politicích. Mimořádné opravné prostředky, které mají být poslední záchranou při obraně práv stíhaných lidí, zde pomohly dvěma zlodějům s ukrytými miliony, bývalému vicepremiérovi vlády, jehož před soudem kvůli korupci zachránila „justiční mafie“, a odsouzenému podnikateli na útěku, který zná hodně detailů ze zdejšího politického zákulisí.

„Stížnost pro porušení zákona je prostředek, který v trestním právu dnes už nemá co dělat, protože jej má v rukou politická moc. Nikdy nevyloučíte, že se kromě věcných důvodů nevyskytnou i politické důvody, proč ji podat nebo nepodat,“ říká předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.

Stížností pro porušení zákona podává ministerstvo každý rok kolem stovky, ale kroky nového ministra Jiřího Pospíšila ukazují, že se úřad snaží svou moc ve prospěch spravedlnosti alespoň trochu okleštit. Byl například zrušen předpis vydaný Danielou Kovářovou, že k posuzování stížností pro porušení zákona není třeba žádat stanovisko státního zastupitelství, a nově se budou podněty ke stížnostem posuzovat transparentněji. „Rozhodl jsem se zřídit tříčlenný expertní tým, který se bude skládat ze státního zástupce, trestního soudce a zástupce akademické obce,“ vysvětluje ministr. V připomínkovém řízení je už i Pospíšilova novela zákona, která zamezí ministrům přerušit odsouzencům při podání ministerské stížnosti trest.

Pro posílení důvěry v justici to ale samozřejmě nestačí. Na řadě jsou změny, jejichž jádrem je především posílení nezávislosti státních zástupců a vytvoření samosprávného soudcovského orgánu. Pokud by exekutiva neměla vliv na kariérní postup soudců, nevznikalo by podezření, které se v popsaném příběhu stížností nabízí: že se soudci – třeba ti na stáži na ministerstvu – mohou stát vykonavateli politické vůle.

„Uvažuje se o tom,“ odpovídá náměstek ministra spravedlnosti František Korbel na otázku, jaké má ministerstvo v tomto volebním období konkrétní plány na větší odtržení politiky od soudní moci.