Autor není osamělý

Ráno jsem se pustil do psaní. Text se jmenuje „Vědecká studie“. Začnu námětem: Zaujala mne zpráva o pokusu Kalifornské univerzity. Šlo o to, jaký vliv má požívání chleba na tloušťku. Zkoumáno bylo sto dvacet lidí. Prvá skupina směla jíst čtyři krajíce chleba s malým počtem kalorií, druhá osm krajíců černého chleba a třetí osm krajíců normálního. Pokus trval dva měsíce a přinesl překvapivý výsledek: žádný ze zkoumaných neztloustl.

Zvoní telefon. Daňový poradce potřebuje kopii účtu od mobilního telefonu. Hledám doklad. Žena fakturu naskenuje a pošle poradci e-mailem. Vracím se k textu.

Předpokládám, že se brzy dozvíme výsledek nového pokusu. Soudě podle toho, jak podobné experimenty probíhají, odhaduji, že pokus bude vypadat asi takto: deset všeobecných lékařů bude jíst osm krajíců denně.

Ženě se nedaří naskenovat účet za mobil. Chybí jí software. Jede na poštu s účtem. Zpátky do práce.

Druhou skupinu zkoumaných osob bude tvořit deset dentistů s dobrým chrupem, kteří budou své porce jíst hltavě. Přiberou jeden kilogram, ale někteří začnou znovu kouřit.

Někdo zvoní. Žena je na poště, musím otevřít. Soused nám nese rajčata. Mám si k nim dát chleba s máslem. Vracím se k počítači.

Vědecký svět se dá do pohybu. Velkého mezinárodního sympozia o obezitě se účastní také lingvisté. Tak získají konečně materiál pro vlastní studii „O výslovnosti delších slov s plnými ústy“.

Zvoní telefon. Banka ověřuje platbu kreditní kartou. Návrat k počítači.

Zřejmě bude jen otázkou času, kdy odborníci získají od vlád další finance a pustí se do nového výzkumu. Tentokrát bude tvořit první zkoumaný vzorek deset advokátů, druhý deset tenisových hráčů a třetí deset žen, samostatně výdělečných nekuřaček.

Volá papírnictví. Prý jsem si objednal „zbožíčko“ – papír Business, ale ten došel. Mohou poslat značku Print? O deset korun dražší? Po dvou cigaretách se vracím k počítači.

Testovaní advokáti ztloustnou o dva až tři kilogramy. Jeden zažaluje univerzitu o tři miliony dolarů. Dvě ze zkoumaných žen přijdou do jiného stavu. Jedna s tenisovým hráčem, druhá s advokátem.

Přichází žena. Volal nakladatel. Ptá se, zda stihnu knihu do podzimu. Říkám, že nestihnu nic. Možná ani včas nenapíšu závěť. Hledám text. Zapomněl jsem ho pojmenovat. Když ho najdu, pokračuju:

Další vývoj událostí bude odpovídat rytmu naší doby a jejím pošetilostem. Obě zkoumané ženy napíšou knihy. Filmová práva prodají Hollywoodu. Sotva vzniknou filmy, zažalují studia, že porušila právo na jejich soukromí.

Volá sekretářka poradce. Omlouvá se. Šéf se spletl, nepotřebuje účet za mobil, ale za počítač. Žena, která mi přinesla chleba, po němž se netloustne /deset neurotických spisovatelů bude jíst čtyři krajíce normálního chleba denně…/, jde doklad hledat.

Já hledám místo, kde jsem přestal. Když ho najdu, vzpomínám, jak jsem chtěl pokračovat. Jakmile se vzpamatuju, píšu: Při dalším pokusu budou vybráni občané tří různých evropských zemí. Budou jíst chleba během letu z Paříže do Miami. Letecká společnost bude také sponzorovat výzkum. Výsledek překoná očekávání: nikdo nepřibere na váze ani gram, ale jeden účastník požádá v Americe o politický azyl. Další pokusy budou spolufinancovat nejen vlády, ale také imigrační úřad, ministerstva vnitra a tajné služby. Zkoumáno bude deset mladých militantů s ultrapravicovými názory.

Přišel instalatér. Do hluku, který působí, volá překladatel. Počítač se zasekl. Do restartu volá redaktor časopisu. Nemůže najít fejeton, který jsem mu poslal. Neposlal jsem ho Jarmile? Při pátrání po fejetonu přemýšlím o tom, proč se říká, že spisovatelova činnost je osamělá. Není to pravda. Nikdo není tak často vyrušován jako autor, na kterého si každý troufne. Patrně proto, že sedí doma a jen si něco píše.

Vracím se k textu.

Píšu: Zpráva o výsledcích pokusu zůstane tentokrát utajena. Nový poznatek se totiž bude týkat stravovacích návyků, jimiž lze ovlivnit volby.

V podvečer chci první verzi textu přečíst ženě. Nemá čas. Jdu spát. Ve snu jedu autobusem. Závidím šoférovi. Má ve voze nápis: nemluvte za jízdy s řidičem.

IVAN KRAUS, spisovatel