Velký úklid bezdomovců

Vypadá, jako když pláče, ale z očí mu teče hnis. Přes rudá nateklá víčka už několik dní nevidí, ruce má pokryté mokvajícími boláky, tělo zjizvené od pádů, kopanců a ran. Léta se nemyl, takže svým zápachem budí pozornost i v hloučku ostatních bezdomovců shromážděných před charitativním centrem Naděje u pražského Hlavního nádraží. Netroufá si mezi ně a nedůvěřivě čeká opodál. Je polovina června a Zuzaně Kazdové, která po upozornění kolegů vychází zuboženému muži naproti, se za chvíli splní malý sen. Přišel. Po více než roce, kdy mu sociální pracovnice poprvé na Václavském náměstí s kolegy nabízela jídlo, po bezpočtu neúspěšných pokusů o kontakt, na něž reagoval s vyhýbavou nedůvěrou, stojí Michal Hanel konečně tady.

Vyhnat a hlídat

Viditelně sešlí bezdomovci, jakým byl ještě donedávna i pan Hanel, se v Praze stále častěji stávají předvolebním tématem. Sotva utichl rozruch kolem sběrného tábora, jehož vybudování do magistrátní koncepce protlačil radní pro sociální otázky Jiří Janeček (ODS), polepila minulý týden smíchovská buňka ČSSD pátý pražský obvod plakáty s nápisem „Vyženeme narkomany a bezdomovce“ – po mohutných protestech pražských i celostátních stranických lídrů pak slíbila, že je stáhne. A za necelé dva týdny chytlavé téma znovu oživí duchovní otec sběrného tábora, který v metropoli zahájí Mezinárodní konferenci o bezdomovectví.

Jejím hlavním bodem má být zveřejnění výsledků nového sčítání lidí bez přístřeší v Praze. Závěry ovšem v tomto případě nejspíš nebudou tak zajímavé jako jméno firmy, která součet prováděla. Dvoumilionovou zakázku magistrátu vyhrála v zimě bez povšimnutí médií bezpečnostní agentura ABL. Firma, patřící donedávna dnešnímu ministru dopravy za Věci veřejné Vítu Bártovi, v minulých letech proslula zejména pořádkovými službami pro desátou a jedenáctou městskou část, kde si na její razantní „domlouvání“ bezdomovcům stěžovali nejen obyvatelé, ale dokonce i městská policie. „Vykazovali z laviček starší občany, kteří měli třeba jen sešlé oblečení, což je skutečně síla,“ popisuje přístup hlídek ABL Ivana Körberová, která má v pražské městské policii bezdomovce na starosti. Aktuální angažmá firmy na konferenci jen posiluje domněnku, která se objevila v médiích – právě ABL by mohla dostat od magistrátu na starost ostrahu plánovaného tábora.

Zakázka pro pár strážných není sama o sobě tak důležitá jako trend, na který ukazuje. Současné vedení Prahy má k vládě tvrdé ruky v ulicích zjevně blízko. Zda se sběrný tábor nakonec postaví, ovšem zdaleka není jasné. Proti jsou nejen všechny městské části, na jejichž území by mohl být umístěn, ale myšlenku coby nehumánní, nefunkční nebo zbytečně drahou jednoznačně odmítají i všichni oslovení kandidáti na primátora – včetně kandidátky Věcí veřejných Markéty Reedové a šéfa pražské ODS Borise Šťastného.

A proti je i Zuzana Kazdová, sociální pracovnice, která počátkem letošního léta vyšla z denního centra naproti Michalu Hanelovi a s týmem dalších odborníků se postarala o záchranu jednoho z nejubožejších pražských bezdomovců. „Lidé, jako je on, by byli hlavními kandidáty na odvoz do takového tábora,“ říká mladá žena, která pracuje s bezdomovci přímo v terénu. „A přitom právě jim může tohle řešení nejvíc ublížit.“

Bojovník

Blíží se středeční poledne a na rozhovor není mnoho času. Po obědě totiž Michala Hanela v azylovém domě Naděje v pražských Záběhlicích nikdo neudrží ani párem volů. Ve spodní části Václavského náměstí mají dostaveníčko vyznavači hnutí Hare Krišna, budou bubnovat, zpívat a tančit až do večera a pan Hanel s nimi. Deset let, kdy tady na Můstku bydlel, byli krišnovci jediní, kdo ho vzal mezi sebe. A Michal Hanel si to pamatuje.

Narodil se s lehkým mentálním postižením, ale zvládl se vyučit na zedníka a živil se prací na stavbách a u strážní služby. Pak se s ním zřítilo lešení a po úraze hlavy mu zůstaly trhavé pohyby, které další možnost zaměstnání komplikovaly. Když mu bylo třicet, odešla jeho matka do domova důchodců a Michal Hanel přišel o byt. „Žil jsem na ulici asi osm, deset let,“ vypráví ztěžka dnes čtyřicetiletý muž v teplákách a košili, jehož zkažené zuby a zjizvená hlava i ruce svědčí o tvrdém životě. „Přes den jsem žebral na Václaváku, vyžebral jsem tak 350 korun. Pak jsem si koupil krabicové víno a jel na Žižkov přespat do opuštěného vagonu.“

Lehký mentální handicap, těžkopádná artikulace a pohybové obtíže v kombinaci s drsnou realitou ulice udělaly během let své. Pan Hanel ztratil veškeré hygienické návyky, takže potraviny, víno a cigarety mu museli kupovat jiní bezdomovci, protože ho kvůli zápachu nechtěli pustit do obchodu. Jeho řeči nikdo nerozuměl, takže prakticky přestal mluvit. Kvůli žebrotě, která byla jeho jediným zdrojem peněz, se držel Václavského náměstí, ale strážníci ho na turistické křižovatce neviděli rádi – zvláště v době, kdy jeho vagon na žižkovském nákladovém nádraží poslali do šrotu a pan Hanel začal na Můstku i přespávat. „Státní jsou v pohodě, ale měšťáci jsou kurvy,“ shrnuje své bezdomovecké zkušenosti s policií. Dvakrát jej prý hlídka, která se notoricky známého bezdomovce z Václaváku vytrvale snažila dostat, naložila do auta a v křoví petřínského parku zbila tak, že nedokázal vstát. „Hanel, ty už se nevrátíš,“ vyhrkne slova, která od strážníků, jež na ulicích dodnes potkává, slyšel, a ukazuje jizvy po těle.

Vrátil se. „Když jsme ho poprvé oslovili, choval se spíš jako zvíře než člověk,“ vzpomíná Zuzana Kazdová na zapáchající postavu, které si povšimla během cest dodávkou Naděje, jež v terénu poskytuje bezdomovcům jídlo, hygienické pomůcky a ošetření a jednou týdně staví i na Václavském náměstí. „Nemluvil, bál se lidí a několik měsíců si netroufl chodit k našemu autu, takže jsme mu jídlo nosili.“

Možná by byl na ulici dodnes, jeden z dalších útoků ho ale srazil na kolena. Muži z ochranky (nedokáže říct které) mu ve spánku nastříkali slzný plyn do tváře, bezdomovci se zanítily oči a téměř přestal vidět. Sebral odvahu a z posledních sil se vydal k Hlavnímu nádraží za lidmi, kteří mu více než rok nosili jídlo.

„V pohodě,“ odpoví Michal Hanel na otázku, jak se mu dnes vede, a trhanou chůzí mizí v jídelně. Rychle zhltne oběd a spěchá do centra za krišnovci v oranžových hábitech. Dnes už zase dokáže jíst příborem, ale jeho příchod do azylového domu Naděje, kam se dostal po důkladné koupeli, odvšivení a ošetření, připravil personálu krušné chvilky. „Strašně jsme si mákli,“ říká vedoucí sociální pracovnice azylového domu pro starobní a invalidní penzisty Radka Pištěková. Když Michal Hanel viděl jídlo, prostě si ho vzal a zhltl rukama, ať už patřilo komukoli. Mluvil minimálně, močil v místnostech do rohu a ztrácel stolici. „Učí se ale hodně rychle, dneska je to úplně jiný člověk,“ chválí svého klienta Pištěková. Michal Hanel je v azylovém domě spokojený, vrací se sem, má čerstvě vyřízený invalidní důchod a Naděje mu hledá bydlení v domově se zvláštním režimem pro klienty s lehkým mentálním postižením. „Osobně se domnívám, že v nějakém chráněném bydlení dokáže časem žít úplně normálně,“ říká Pištěková a na otázku, jestli si ho ulice, na níž strávil čtvrtinu života, nevezme zase zpátky, přesvědčeně zavrtí hlavou. „On je bojovník, dokáže to.“

V parku ne

Právě na bezdomovce jako pan Hanel, kteří ztratili hygienické návyky a na ulici jsou vidět, si pražská veřejnost nejčastěji stěžuje. Řada z nich pije a právě takové by měly podle plánu radního Jiřího Janečka svážet mikrobusy do tábora vybudovaného na odlehlém místě na kraji Prahy. „Charitativní zařízení nepřijímají podnapilé bezdomovce a ti pak jdou obvykle na lavičku, do metra nebo do parku,“ vysvětluje radní ve své kanceláři hlavní důvody, které ho přivedly k myšlence tábora. „To představuje bezpečnostní riziko a špatný příklad dětem, které je ráno najdou. A samozřejmě ve hře jsou i estetické důvody – podnikatelé v centru investovali do svých hotelů a restaurací velké peníze, a když se před nimi válejí bezdomovci, kdo jim tam pak přijde?“

Radní mluví o „principu dobrovolnosti“, v praxi ovšem sehraje značnou roli nátlak ze strany služby, která má bezdomovce svážet do centra. „Buď nasedne do našeho mikrobusu, nebo riskuje odvoz na záchytku,“ krčí rameny Janeček. „To si musí vyhodnotit každý sám. Ale v parku ležet nezůstane.“

Projekt jeho tábora má ovšem celou řadu kritiků. Hlavní argument říká, že částečně vynucený svoz „tvrdého jádra“ bezdomovců nepředstavuje žádnou sociální pomoc, ale čistou represi, která lidi velmi nedůvěřivé vůči úřadům ještě více zatvrdí. Případ Michala Hanela, který sice není alkoholik, ale definici nepřizpůsobivého bezdomovce splňoval vrchovatě, ukazuje, že úspěšná sociální práce vyžaduje spíše dlouhodobé budování důvěry. Další námitka zní, že ze stovek alkoholiků svezených na jedno místo, kde je chce radní Janeček nechat nerušeně popíjet, vznikne opovrhované ghetto, ze kterého budou bezdomovci stejně stále utíkat do centra za výdělkem a zábavou. Mikrobusy je pak budou sisyfovsky a za velké peníze svážet zpátky. „Dělal jsem si hrubou kalkulaci, kolik by to mohlo stát,“ počítá nahlas ředitel Naděje a uznávaný český expert na problematiku bezdomovectví Ilja Hradecký. „Doprava tří set lidí čtyřmi mikrobusy, mzdy řidičů, ochranky, zdravotní sestry a sociálních pracovníků, elektřina a polévky, to je hodně přes deset milionů ročně. A efekt? Zabrání se jakékoli možnosti integrace těch lidí.“

Obtížný návrat

Janečkův provokativní nápad každopádně spustil zajímavou debatu o skutečných problémech lidí bez přístřeší a také o české toleranci k nim. Situace v Praze není nijak kritická, po rychlém nárůstu v 90. letech se počty bezdomovců drží stabilně okolo tří tisícovek (v poslední době přibývá žen). S nástupem Jiřího Janečka na místo radního pro sociální otázky trochu ochladl vztah mezi městem a nevládními organizacemi, které s bezdomovci pracují, zato se o tématu mnohem víc mluví. Praha otevřela na odlehlém břehu Vltavy pod Letnou levnou noclehárnu na lodi Hermes, několik let město přispívá Naději na terénní služby pojízdné dodávky, vznikly drobnější projekty zaměstnávání bezdomovců.

Znepokojivé je však, že návrat do běžné „bydlící“ společnosti se stává čím dál obtížnějším. Příležitostných prací a brigád totiž výrazně ubylo a většinu získají studenti, které podnikatelé zaměstnávají mnohem raději než bezdomovce. Pokud už nějakou výpomoc na stavbě nebo při stěhování seženou, nezřídka mzda nakonec neodpovídá původním slibům.

Za léta na ulici se také řada bezdomovců propadla hluboko do dluhů za zdravotní pojištění nebo alimenty, takže pracovat se jim vlastně nevyplatí, protože většinu výdělku spolknou splátky. „Důležitou součástí naší práce je nyní vyjednávat se zdravotní pojišťovnou výhodné splátkové kalendáře,“ vysvětluje sociální kurátor Poradny pro osoby bez přístřeší na Praze 1 Pavel Pěnkava.

Dosáhnout na vlastní bydlení – tedy jiné než ubytovnu – představuje v české metropoli obtížně řešitelný problém. Praha se dokáže o bezdomovce jakž takž slušně postarat na ulici, ale pro skutečnou integraci jí chybějí levné sociál-
ní byty. V západní Evropě nebo ve Spojených státech běžně fungují programy chráněného bydlení, v nichž si „nadějnější“ bezdomovci posilují ztracené sociální návyky, aby se mohli vrátit do běžného života. Z oslovených kandidátů na primátora o výstavbě sociálního bydlení mluví jen Jiří Dienstbier ml. (ČSSD), Markéta Reedová (VV) chce bytové problémy řešit po vzoru Vídně prevencí, tedy zřízením úřadu, který by občanům pomáhal neztratit bydlení v krizové životní situaci. Ostatní lídři nabízejí vesměs jen obecné fráze.

Co se smí

Myšlenka sběrného tábora nemá v západním světě obdobu, podobný experiment zkoušela před několika desítkami let jen Paříž, ale nefungující model brzy přetvořila v zajímavou a vstřícnou sociální službu – bezdomovec může zavolat bezplatnou linku 150, přijede pro něj auto a odveze jej do centra, kde se může umýt, ostříhat a dostane čisté šaty. Nevládní organizace i městská policie navrhují současný pražský systém služeb doplnit na pařížském principu několika menšími zařízeními (třeba na konečných tramvaje), kde se dá vysprchovat a najíst.

Zatím má ovšem Praha oficiálně v plánu Janečkův obrovský stanový tábor na periferii a vyčištění městského centra. Je zajímavé, že navzdory tomuto světovému unikátu se u nás prakticky neřeší, jaké má vlastně bezdomovec ve městě práva. Může dnes podle platného práva člověk sedět, ležet nebo spát na ulici v centru metropole? Na tuhle otázku, zaslanou příslušnému odboru pařížské radnice, přichází jednoznačná odpověď: je to jeho nezadatelné právo, pokud si nezačne budovat na ulici přístřeší a měnit tak veřejný prostor na soukromý. Pak dostane od policie lhůtu na odstranění „stavby“, jinak se bourá. Ve Spojených státech sice některá města přijala vyhlášky, které pobyt na ulicích omezují, ale řada bezdomovců se soudila a Nejvyšší soud nakonec přijal rozsudek, který zákazy sezení, ležení a žebrání v ulicích prohlásil za porušení ústavy.

Když se na stejnou věc zeptáte pražských politiků i policistů, dostanete mnohem nejednoznačnější odpověď. „Je to o střetu práv. Můj názor je, že většinová společnost, která platí daně, má právo nebýt obtěžována a cítit se bezpečně. Takže u Staroměstského náměstí by bezdomovci sedět neměli,“ říká například favorizovaný kandidát na primátora Zdeněk Tůma. Strach o bezpečí podle zkušeností není namístě, bezdomovci – včetně těch „nejtvrdších“ – páchají jen drobnou trestnou činnost (jako krádeže okapů do sběru) a navíc nijak zvlášť často.

Klíčovým slovem českých úvah o bezdomovcích je tak právě ono „obtěžování“, tedy nepříjemný vizuální a čichový zážitek spojený s vandráky bez domova. Pražské vyhlášky ovšem zapovídají jen žebrání a pití alkoholu v centru, zákaz posedávat na lavičkách a páchnout neexistuje ani se ho nikdo nepokouší zavést. Kontroly dokladů, po nichž se sedící bezdomovec zvedá a „po domluvě“ strážníků kamsi odchází, přitom patří k běžným pražským výjevům.

Pražané podle průzkumu veřejného mínění, který před pár lety zpracovala – překvapivě – agentura ABL, vnímají bezdomovce jako velký problém a mají jen malou ochotu k solidaritě s nimi (hůř dopadli pouze narkomani), čímž se značně liší třeba od americké veřejnosti. Zřejmě proto se z nepřizpůsobivých bezdomovců letos stalo předvolební téma, politici v něm ale kromě neúcty k pravidlům vlastního města zatím neprokazují moc velkou invenci.

V západních městech najdeme mnoho odvážných i velkorysých nápadů. Paříž otevírá v mrazech lidem z ulice vyhřívané stanice metra, v Nizozemsku rozdávaly úřady bezdomovcům staré obytné přívěsy, v Seattlu existuje azylový dům pro bezdomovce-alkoholiky na okraji městského centra, New York se už od osmdesátých let řídí pravidlem, že každý občan bez střechy nad hlavou má zákonný nárok na ubytování od radnice, a kromě existujících tisíců lůžek město pod starostou Michaelem Bloombergem masivně investovalo do programu startovních bytů pro bezdomovecké rodiny. Ne všechny programy jsou úspěšné a ne všechny by si Praha mohla dovolit. Ale ta hlavní inspirace drahá není: stačí nezapomínat, že pomoc potřebuje ten, kdo na ulici leží. Rozhodně víc než ten, kdo se na něj musí dívat cestou z práce.