Jsou knihy, které je dobré připomínat, když se formou reedice opět objeví na pultech knihkupectví. K takovým určitě patří strhující vyprávění Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Důvodů, proč tuto publikaci opět avizovat, je několik. Třeba kvůli autentickému svědectví o atmosféře a smýšlení lidí v 50. letech. Anebo kvůli cenné zprávě o málo popsaném světě ženských věznic a lágrů. Své místo ve výčtu bude mít i vysoká literární hodnota této publikace. Slova spisovatelky totiž nejenom bolí a šokují. Jsou navíc přesná, smyslově bohatá i krásná a tokem času unášejí jakoby bezděčným způsobem podobným vyprávění žen při draní peří. Ty ale nikdy nezačínaly jako autorka výrokem mladého estébáka při svém zatýkání. „Jen se rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš.“
Dagmar Šimková (1929–1995) se narodila v rodině bohatého prvorepublikového bankéře a vyrůstala v přepychové vile v Písku. Z pohledu stoupenců marxistického učení cejch vyvrhele. Okamžitě po převzetí moci ji proto vyhodili z filozofické fakulty. StB ovšem pracovala dál. Svobodomyslná mladá žena buržoazního původu, která ráda tancuje na kapitalistický jazz, nemůže přece upřímně budovat novou společnost. A nespletli se. Nejenom, že po Písku rozšiřovala humorné letáky o komunistické lži a tuposti. Nadto ukrývala dva kamarády rovněž vyloučené ze studií, kteří zběhli z vojny a chtěli na Západ. Pěst dělnické třídy ji proto zasáhla v roce 1952 čtrnácti lety kriminálu: V životě se sem už nevrátíš!
Šimková se vrátila v roce 1966. A spolu s ní i její příběh a svědectví o komunistických lágrech. Sepsala ho ale až v Austrálii, kam zamířila po srpnu 1968. Tenkrát neznámá autorka rukopis poslala do torontského exilového nakladatelství Sixty Eight Publishers. Po letech na to Josef Škvorecký vzpomínal slovy: „Skvělá kniha, přečetl jsem ji jedním dechem, ale neměla název, tak jsem jí ho vymyslel.“ Byly jsme tam taky poprvé vyšlo v Kanadě. Literárně zpracovaný osud Dagmar Šimkové se do Československa poté začal vracet nejprve na vlnách Svobodné Evropy v podobě četby na pokračování. Po roce 1990 se aktuálním pátým vydáním stal už pevnou součástí poválečné české prózy. Jak říkal mladý estébák, „jen se rozhlédni…“ Šimková ho poslechla do posledního písmene a podle neutuchajícího zájmu o její knížku se opravdu dívat uměla.
Jak bylo řečeno, v knize ožívá atmosféra československých lágrů a kriminálů 50. let. Krutí dozorci, ustavičná nenávist vůči politickým vězňům ze všech stran, ponižování, fyzické útrapy, beznaděj, kriminálnická hantýrka. Kdo se o tematicky podobnou literaturu zajímá, neobjeví nic nového. A přece spisovatelka celý ten sestup nevinného člověka do pekel podává jinak. Díky svému ženství nechce být mučednicí, netrpí a nebojuje za svou pravdu, jako to často dělá mužský vypravěč, aniž by přitom na vteřinu zapochybovala o své nevině. Její život za mřížemi není snadný a často se pohybuje na hranicích šílenství, ale zároveň neustále věří, že „neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského myšlení a chování, cítění, krásy a zla a všeho, čeho je člověk schopen“. Možná i proto její kniha připomíná koláž sestavenou z příběhů těch nejodpudivějších i nejšlechetnějších lidí do živého a pravdivého obrazu jedné doby, ale i univerzálního podobenství o stavu lidské duše.
DAGMAR ŠIMKOVÁ: BYLY JSME TAM TAKY
Vydala Monika Vadasová-Elšíková, 163 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
