Strašidelná na něm byla ta sluchátka. Důkaz racionální úvahy o tom, že když jde střílet do lidí, nechce přitom být obtěžován hlukem výstřelů. Nebo to byla jen síla zvyku? Automatismus vypěstovaný během návštěv střelnice? Každopádně je to detail absurdní, protože když Ľubomír Harman skončil s masakrem, během kterého zabil sedm obyvatel bratislavského sídliště, nakonec obrátil zbraň i proti sobě.
Pocit z toho výjevu něčím připomíná prožitek z filmů Bennyho video nebo Funny Games rakouského režiséra Michaela Hanekeho, v němž dva sadističtí adolescenti tyranizují středostavovskou rodinu, aby nakonec všechny její členy zabili. V jednu chvíli se dokonce podívají do kamery a pronesou směrem k divákovi: „Kolik vsadíte na to, že tahle rodina bude zítra do devíti ráno mrtvá?“ Jde o zlomovou scénu, protože v tu chvíli se ruší hranice mezi (filmovým) aktérem a divákem – jeho pocit, že je v pokoji přítomný spolu s mladými vrahy, je tu v jistém smyslu dokonce tělesnější a skutečnější než při sledování záznamu masakru Ľubomíra Harmana během televizního zpravodajství.
Haneke je moralista, znázorňuje teror a používá provokaci k vyjádření mravního principu, který staví proti pojetí násilí jako zábavy – viz třeba filmy Quentina Tarantina. Nebojí se narušit iluzi bezpečného všedního života a připustit v sobě úzkost v té nejkrutější podobě. Vlastně tak naplňuje vizi autora, o které v jednom ze svých textů…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
