Akce slunce

Obrovské zdražení elektřiny a naprostá diskreditace zelené energie. Má tohle být opravdu výsledek českých námluv se sluneční energií, jak tvrdí v poslední době někteří novináři, energetici a politici? Solární panely rostou ve velkých plochách všude možně podél silnic, což jsme ještě před nedávnem považovali za naprostou utopii. Místo uspokojení nad technologickým pokrokem však v Česku zavládl strach. Média bijí na poplach, píšou o hrozícím krachu podniků a fatálních dopadech na český průmysl. Éterem kolují zvěsti o skokovém zdražení ceny elektřiny o minimálně 15 procent pro domácnosti a 25 procent pro firmy. Opírají se přitom o data ministerstva průmyslu nebo firmy ČEZ. O problému jedná vláda a vymýšlí, jak rozvoj sluneční energetiky zarazit. Je to opravdu tak vážné? A kdo vlastně nese za tento „průšvih“ odpovědnost?

Když se před pěti lety připravoval zákon na podporu zelené energie, nikdo takový vývoj neočekával. Sluneční energetika navzdory vysokým nákladům dostala od státu zásadní rozvojový impulz v podobě velmi vstřícných výkupních cen nastavených několikanásobně výš než u tradiční energetiky. Jinak to ani nešlo. Náklady na tyto dotace se měly rozložit mezi všechny spotřebitele elektřiny, od státu nešla ani koruna.

Přitom mělo jít o rozumný mechanismus. Ve starších materiálech ministerstva životního prostředí například čteme, že pro rok 2010 počítá s tím, že z každé propálené kilowatthodiny zaplatí spotřebitelé o něco méně než dvacet haléřů (u průměrné rodiny bez elektrického vytápění a ohřevu vody asi 600 korun ročně nebo jinak asi pět procent z nákladů na elektřinu). Tak se také letos stalo a obhájci zelené elektřiny mohli utěšeně konstatovat, že pořád vydají rodiny na její podporu méně než třeba na dálniční známku. Jenže teď je jasné, že rozvoj solárních panelů je mnohem rychlejší a jejich podpora bude tedy mnohem dražší. Ovšem s jedním dodatkem: že se naplní nejhorší scénáře, což zatím není jisté.

Fakt to nešlo

Zelená energie se nyní v Česku hlavně díky fotovoltaice rozvíjí naprosto nečekanou rychlostí. Nově rozjeté výrobní linky v Číně výrazně srazily výrobní ceny solárních panelů a snížily jejich ekonomickou návratnost na sedm až deset let. Zákon přitom předpokládal patnáct let a podle toho nastavil i dotace, které se přitom nedají rychle snižovat. Zákon to dovoluje jen jednou ročně (kvůli předvídatelnosti investic), kdy původní, vládou navržené desetiprocentní rozpětí poslanci v parlamentu snížili na pět procent.

Někdy začátkem roku 2009 začal zmíněný solární boom, počet instalací začal rychle stoupat. Z dnešního pohledu nemělo být tehdy až tak složité odhadnout, že dotace jsou nastaveny příliš štědře, a je tedy třeba je snížit nebo rozvoj velkých slunečních elektráren (o ty jde především) nějak administrativně omezit. Klíčová byla v tu dobu rychlá výměna informací a jejich správné vyhodnocení. Konkrétně: distributoři (těch je v Česku pouze několik) měli předat údaje o žádostech k připojení solárních panelů Energetickému regulačnímu úřadu (ERÚ) a ten dál na ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), kde by připravili rychlou úpravu zákona. Nic takového se však nestalo.

„Nikdo pořád nevěřil, že vážný problém skutečně hrozí,“ říká zástupce šéfa ERÚ Blahoslav Němeček. Šéf odboru elektroenergetiky z MPO Roman Portužák vysvětluje, že informaci o solárním boomu měli, pád vlády a výměna ministrů vše ale zbrzdily. Nicméně jak potvrzuje hlavní poradce tehdy nastupujícího ministra Tošovského Pavel Šolc, po jejich příchodu na ministerstvo začátkem loňského května na ně nečekaly na stole žádné informace, které by je přinutily rychle jednat. Příprava zákonných změn se tedy rozběhla až v létě, kdy dostali od ERÚ zprávu, že počet solárních elektráren „nekontrolovaně“ roste. „Chtěli jsme zákon změnit co nejrychleji a uvažovali jsme o poslanecké iniciativě. Pak se ale ukázalo, že by to nebylo v parlamentu politicky průchodné,“ říká Šolc. Už však přesně nedokáže vysvětlit přesnější důvody této „neprůchodnosti“. „Nikdo nebyl jasně proti, dali nám ale najevo, že to raději nemáme ani zkoušet.“

V zásadě jednoduchá, pouze technická změna zákona, která by umožnila snížit dotace, tedy musela projít několikaměsíčním kolečkem ve vládě a pak i v parlamentu. Nikdo nevyužil možnosti zkráceného projednávání, přestože skutečně šlo o čas. Chystané zdražení elektřiny by mohlo být výrazně nižší, pokud by se platnost zákona nastavila například od poloviny letošního roku, jako to udělali Němci. Český zákon se ale mění s platností až od konce roku 2010, takže poskytuje o šest měsíců více, aby řada firem mohla realizovat pohádkový byznys s návratností sedm let (nebo, jak se teď píše, „tunel desetiletí“). „Všechny ceny v české energetice se mění v ročních cyklech, byl tady proto strach z možných arbitráží,“ vysvětluje Šolc. A proč ten strach neměli Němci? Lidé z praxe – politici a úředníci – obvykle krčí rameny a vysvětlují, že se tu projevila stará známá bolest českého parlamentu, kde vláda mnohem hůř než třeba právě v Německu prosazuje své návrhy a kde také hrají velkou roli různé lobbistické tlaky.

Jenže nejde jen o parlament: česká vláda měla a má nástroje, jak omezit stavbu velkých solárních elektráren v krajině nebo jak zkomplikovat přeměnu zemědělské půdy na hospodářskou. Ministerstvo životního prostředí například v listopadu 2009 vyzývalo, ať vláda tyto nástroje využívá, nic takového se však nestalo. O důvodech této neochoty či neschopnosti se lze dnes jen dohadovat. Roli může hrát to, že k významným investorům do solární energetiky v Česku patří mocné firmy jako ČEZ, Czech Coal, PPF, J&T a navíc řada lokálních průmyslových bossů napojených na ODS a ČSSD, kteří přímo ovlivňují krajské radní, kteří mají možnost stavbu velkých slunečních elektráren v krajině blokovat.

Luxus

Jaký je tedy výsledek? Během roku 2009 vzrostla kapacita solárních panelů v Česku téměř osmkrát – z 66 MW na 463 MW. Letos vypadá nárůst pozvolný, k začátku srpna je to 622 MW. To však nic moc neznamená. Předpovědi výrazného zdražení elektřiny v příštím roce počítají s 1500–2000 MW. V tuto chvíli ovšem nikdo neví, nakolik je toto číslo reálné. Podle informací z ERÚ mají investoři uzavřené smlouvy na zprovoznění 2400 MW, to je však pouze teoretické číslo, řada projektů se totiž nestihne, případně jinak nezvládne. V soukromých rozhovorech lidé z ERÚ či MPO věří spíše hodnotě 1500 MW, plus další zdroje zelené energie, jako je vítr, biomasa, bioplynové projekty. To by podle Blahoslava Němečka z ERÚ znamenalo asi 400 korun na jednu megawatthodinu (100 MW podle Němečka odpovídá zhruba dvaceti korunám), což pro průměrnou rodinu, která elektřinou netopí ani neohřívá vodu, může obnášet 1200 korun ročně – tedy dvakrát více než letos. Pro domácnosti, které elektřinou ohřívají vodu, to může být 3000 korun. Nárůst ceny pak může být 15 procent, pro domácnosti bez elektrického ohřevu vody méně.

Ale znovu: jde zatím jen o střílení od boku. Může to být podstatně méně, ale i více, záleží na tom, kolik slunečních elektráren ještě stihnou investoři do konce roku zprovoznit. Pak by se měly dotace zásadně snížit a růst fotovoltaiky bude zase jen pozvolný.

Politici, úředníci a energetici se dnes tváří, že trnou, jak věc nakonec dopadne. Nedávno tuto starost projevil i ředitel ČEZ Martin Roman, nicméně jeho firma do konce roku plánuje zprovoznit sluneční elektrárny o výkonu 120 MW. S rezervou je také třeba vnímat řeči o likvidaci českého průmyslu, jak v Hospodářských novinách předvídal šéf Vítkovic Jan Světlík. Jeho firma letos a vloni podle vedoucího oddělení energetiky Vítkovic Daniela Vaci kupuje díky krizi elektřinu o čtvrtinu levněji než v roce 2008. Vaca proto odhaduje, že i kdyby elektřina zdražila – jak předvídají nejhorší scénáře – o 25 procent, reálně ve srovnání s obdobím před krizí půjde maximálně o jednotky procent. Podobně je to u dalších firem.

Takže probíhá nějaké drama? Důvod k radosti rozhodně nemají domácnosti, které elektřinou topí, jimž porostou rodinné účty o tisíce ročně. Na druhou stranu – cynicky řečeno – není špatné, pokud topení elektřinou zůstane v Česku těžko dosažitelným luxusem.