Třicet let v čele

Už jako šestnáctiletá dívka dirigovala sbor zpěváků, kteří byli o dost starší než ona. „Byla to velká škola. Ale byli jsme kamarádi a kluci mě vždycky chránili,“ vzpomíná Miriam Němcová na začátek své hudební kariéry. „Ženská dirigentka, to bylo tehdy něco unikátního.“ O třicet let později se toho zas až tak moc nezměnilo. Dnes je jí čtyřicet devět, pracuje jako profesionální dirigentka a ve své zemi je stále jediná.

To by nefungovalo

„Existují samozřejmě případy, kdy žena prostě dirigovat nemůže. Když se třeba točí historický film, dirigent musí být muž, protože dřív to byli vždycky muži,“ říká Němcová. Někteří kolegové nebo organizátoři koncertů to tak vidí dodnes. „Nedávno jsem dostala odmítnutí z Francie. Nikdo to neřekl nahlas, ale bylo to zřejmě proto, že jsem žena. Nestává se to často a nemá smysl to nějak napadat, ale není to fér,“ říká žena, která dnes dělí svůj čas mezi učení na konzervatoři, hostování u různých českých i zahraničních orchestrů a natáčení v hudebních studiích.

Fakt, že je dnes jedinou profesionální dirigentkou v Česku, nijak zvlášť neřeší. „Jakmile bych se začala považovat za něco zvláštního, přestalo by to fungovat.“ Hudebníci ji berou jako dirigentku, ne jako ženu. A to byl vždycky její cíl. Ačkoli nevnímá zásadní rozdíl ve výkonu mužů a žen, mužská nadvláda v oboru pro ni má logiku. „Muže láká moc, kterou dirigent má. Je to asi fajn pro jejich ego. Ženy v zásadě ani takové mocenské ambice nemívají,“ uvažuje Němcová. A hned dodává, že dirigování je fyzicky i psychicky celkem dost náročné. „Naučit se nést odpovědnost za celý orchestr rozhodně není jednoduché.“

Publikum k ní prý bylo vstřícné vždycky a hudebníci se v posledních třiceti letech proměnili. Dříve cítila jistý odstup, ale ten vymizel s tím, jak se v orchestrech objevovalo i čím dál více žen. Miriam Němcová má dnes mezi hudebníky spoustu přátel, ale v okruhu dirigentů je to těžší. Konkurence je znát a někteří kolegové ženský element v branži nevidí rádi. „Konkurenční boj a nevraživost se nevyhýbá ani naší profesi, ale mám mezi dirigenty i pár kamarádů, s kterými si zajdeme někam sednout. Ale musím přiznat, že častěji jdu na pivo spíš s kamarády z orchestru a ze sboru, případně se studenty z konzervatoře.“

A odkud čerpá Miriam Němcová autoritu, kterou v čele orchestru nutně potřebuje? „S tím jsem nikdy naštěstí problém neměla. Určitě nechci na nikoho křičet. Chlapi jsou přeci taky laskaví a milí – někdy,“ směje se. Kolik má v sobě síly, si uvědomila před deseti lety, když se jí narodila dcera. Pokračovala v práci, protože po dvou letech mateřské by definitivně ztratila svou pozici. „Byla to krásná doba,“ vzpomíná Miriam Němcová. Otec dítěte zůstal na rodičovské dovolené a pomáhal starat se o dítě, matka pokračovala v kariéře. Rodina se kvůli práci dokonce načas přestěhovala do Brna, protože tam Němcová přes měsíc připravovala v divadle premiéru. Dokonce kojila o pauzách zkoušek i při představeních. „Zvládnout se dá všechno,“ usmívá se dirigentka.

Její desetiletá dcerka dnes zpívá v Dětské opeře, hraje na klavír, tančí a dokonce už i s maminkou spolupracuje. Bylo to například letos v létě při natáčení ve studiu pro jednu španělskou produkci, kde se sborem Dětské opery společně natáčely. „Mami, my už nemůžeme,“ stěžovala si dcerka před koncem náročného natáčení. „Děti zpívaly krásně, ale už byly unavené a já je musela přesvědčit, abychom to dodělali,“ vypráví matka, pro kterou je velmi důležité, že dcera na vlastní oči vidí, jak je například třeba práce ve studiu náročná. „Štěpánka se mnou chodí i na zkoušky a na koncerty a ví, co všechno to obnáší. Takže opravdu nevím, jestli bude mít chuť jít v mých stopách.“