Lány nového typu

Můj syn závodí na kole, jenže kvůli práci celý rok pořádně netrénoval. Ale na závodě všechny předjel. A já? Je mi šedesát, ale energie mám na třicet.“ Tohle vše není podle Bedřicha Matuše náhoda. Přičítá to účinkům jihoamerické rostliny zvané amarant, kterou rodina s oblibou konzumuje a také v rámci rodinné firmy zpracovává a prodává.

Bedřich Matuš stojí zrovna v poli této zvláštní plodiny u svého dodavatele ve zvlněné krajině kousek od Litomyšle. Vypadá to spíš jako něco do vázy než k jídlu, vysoká zelená rostlina s květenstvím, které se pomalu barví do fialova. Na poli bude ovšem stát až do mrazů, pak se poseče a vymlátí se z něj zrníčka drobná jako mák, která se melou na mouku. Už sedmnáct let se pan Matuš snaží, aby v kvalitu amarantu uvěřili čeští spotřebitelé a aby ho začali pěstovat čeští zemědělci. Pěstitelů je zatím jenom pár. Ale protože zisk z takového pole je lepší než u většiny dalších plodin, postupně to zkoušejí další.

Amarant není jediná nezvyklá rostlina na českých polích a fialová není jediná zvláštní barva. Postupně si zvykáme třeba na růžovobílá pole pohanky, vysokou nať topinamburu, na nezvyklé klasy pšenice špaldy nebo na střapcovité laty prosa. Některé druhy se na česká pole po desetiletích vrátily, jiné připutovaly z dálky, všechny spadají do společné kategorie alternativních plodin a je více důvodů, proč se o takové rostliny zajímat. Pro…