Drnovický pravěk

Drnovický fotbalový stadion vypadá impozantně jen z leteckého pohledu nebo zdálky. Obdélníkový kolos dodnes trůní v centru dvoutisícové obce na Vyškovsku, mohutná ramena osvětlovacích lamp zastiňují věž kostela, který tvořil přirozenou dominantu vesnice po staletí. Jenže pohled zblízka už odhaluje známky chátrání a rozkladu: svého času nejmodernější stadion v republice už hostí jen týmy krajských soutěží. Dokumentarista a producent Radim Procházka ve svém filmu Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace používá toto monstrum jako výmluvný symbol zašlé éry neomezených možností.

Špinavá spanilá jízda

Procházka je jedním z mála tvůrců, kteří se v dokumentaristických esejích věnují překotným devadesátým létům. Jako by poslední dekáda minulého století byla stále ještě příliš čerstvá na to, aby se na ni šlo podívat se zdravým odstupem, nadhledem a přitom kritickým okem. A právě to se Procházkovi daří. V Papírovém atentátu (2007) konfrontoval politiky s papírovým diorámatem ironicky popisujícím tzv. sarajevský atentát. Nový film zase ozvláštňují rozpohybované koláže a animované sekvence. „Možná to souvisí s tím, že mám sám čtyři děti ve věku od dvou do osmi let,“ říká šestatřicetiletý rodák z Vyškova, který do nedalekých Drnovic jezdíval na fotbal s otcem. „Ale jinak myslím, že podávat určitá vážná témata s humorem je…