Dneska ráno mě propustí

Je pátek. Vstávám a jdu do práce. Jako obvykle sedám ke stolu kolem sedmé, všude je ještě klid, většina kolegů přichází později, ráno vždy udělám nejvíc práce. Dnešní ráno ale není obvyklé ráno. Vím, že dnes budu z práce propuštěný. Pracuji zde již patnáctý rok, do důchodu mi zbývá pár let a teď někdo rozhodl, že už toho bylo dost. Vyřizuji e-maily, na které se přes týden nedostalo. Dostávám e-mail od nově dosazeného (skoro) nejvyššího šéfa, v půl desáté se mám dostavit do zasedačky. Vidím, že stejný e-mail dostává řada dalších kolegů, a je mi jasné, že nás všechny potkal stejný osud. O výrazném snižování stavů se mluví skoro měsíc. Úkolem nového (skoro) nejvyššího šéfa je mimo jiné udělat nepříjemnou propouštěcí práci. Určitě nemá snadný úkol, nechtěl bych být v jeho kůži. I když za ty peníze, které bere…

Do své kanceláře mě zve jiný, o malinko nižší šéf, ale stále jeden z mála, který má svou kancelář. Jinak všichni sedíme v jediném velikém otevřeném prostoru. V kanceláři mi sděluje, že jsem na seznamu, že to bylo nutné zejména kvůli mému polovičnímu úvazku, který mám od letošního jara. Ale že není všem dnům konec, že ví, jak jsem schopný. Radí mi, abych přijal dohodu o ukončení práce, kterou mi za chvíli nabídnou, abych si udělal volné léto a na podzim, až se situace uklidní, se mnou zase počítá a budu moci znovu nastoupit. Moc tomu nevěřím, podzim je daleko, kdo ví, co bude za půl roku.

Scházíme se ve velké místnosti, před nás sedící-odcházející předstupují všichni šéfové zůstávající, včetně úplně nejvyššího šéfa společnosti v Česku, kterého moc často nevídám. Posloucháme řeči, jak není možné zajistit práci pro tolik lidí, že propuštění určitě není naše vina, děkují nám za všechno, co jsme pro společnost udělali, omlouvají se, že se výpověď dotkla zrovna nás, i když nejsme vlastně o nic horší než ti, co zůstávají, ale nějak se to muselo udělat a další podobné proslovy. Zjišťuji, že většina přítomných kolegů, na rozdíl ode mě, až do dnešního rána nevěděla, že jsou na seznamu propuštěných. Chlapi sedí jako opaření, jedna kolegyně se rozplakala. Také nám nabízejí pomoc při zprostředkování práce – moc na to nespoléháme a dobře děláme. Pomoc spočívá v informaci o tom, jak napsat životopis, jak se přihlásit na úřad práce a v předání seznamu internetových serverů, kde je možné hledat volná místa.

Jinak je nabídka slušná: ukončení pracovního poměru dohodou k dnešnímu dni a pět platů odstupného. Nám propouštěným v době, kdy jsme v zasedačce poslouchali rozlučkové proslovy, zrušili přístup do firemní sítě a k e-mailům. Ještě že jsem byl ráno tak pilný a všechny maily vyřídil. Notebooky musíme dnes odevzdat, telefony si můžeme odkoupit za zůstatkovou hodnotu. Svůj pět let starý nakřáplý mobil dostanu zadarmo.

Na chodbě potkávám jiného šéfa (také má samostatnou kancelář) a ptám se ho, zda mohu dát kontakt na něj jako referenci při hledání nové práce. „Jasně že můžeš, ale co blbneš? Vždyť mi řekli, že ty se přece na podzim vracíš zpátky.“ Krátce mu vysvětluji, že to s podzimem nepovažuji vůbec za jisté, ale nemáme moc času, on musí asistovat u propouštění svých lidí.

Jsem docela rád, že díky slušnému odstupnému mám nějaký čas na hledání nové práce a že už všechno mohu pustit z hlavy. Ale ještě nemohu. Večer volá šéf, kterého jsem žádal o možnost reference. Shodujeme se, že příslib podzimního návratu na stejné místo moc pravděpodobný není, a pak mi nabízí okamžité pokračování zaměstnání v jiném oddělení společnosti. Říká, že by byla škoda, kdybych odešel. Známe se dlouho a věřím mu, že to myslí upřímně. Zase se musím rozhodovat. Kdybych o takové nabídce věděl včera, asi bych ji využil. Přece jenom hledat si nové místo – všude prý chtějí jenom mladé, kdo má pár let do důchodu, není moc zajímavý. Ale teď jsem smířený s výpovědí, těším se na slíbené odstupné, na volné léto, a tak mu děkuji za starost a domlouváme se, že když nic jiného neseženu, ozvu se koncem roku. Koncem roku sice nemusí být volné místo ani v jiném oddělení, ale snad se ve světě neztratím.