A najednou prostě zmizel
Vyšetřování poválečného masakru Němců v Dobroníně může otevřít desítky dalších případů
O tom, jak melou boží mlýny, jsme se mohli přesvědčit v uplynulých dvou týdnech při pohledu na záběry exhumace lidských kostí na louce u Dobronína na Jihlavsku. Viníci masakru z roku 1945, kde Češi posilněni alkoholem umlátili patnáct německých sousedů, si asi nikdy moc nepřipouštěli, že by je minulost mohla někdy dostihnout. Jisté to není ani teď, kdy policie začala případ po pětašedesáti letech vyšetřovat jako trestný čin vraždy. Ať už se ale dozvíme od vyšetřovatelů o poválečném vyhnání Němců v Dobroníně jakékoli detaily, zůstávají tady desítky dalších míst s podobně zastřenou tragickou minulostí. Na vlnu zájmu televizních kamer se právě teď připravuje další z nich, Bludov u Šumperka. Za měsíc totiž do kin půjde film Juraje Herze, jehož hrdinou je tamní německý mlynář.
Habermannův mlýn
„Najednou z ničeho nic zmizel,“ odpovídá starší paní před bludovskou radnicí na otázku, kdo to byl Hubert Habermann, a tvrdí, že nic víc si nepamatuje. Při dalších dotazech však celou historku převypráví do detailů. Tedy alespoň tu svoji verzi, protože každý zná příběh o tamním mlynáři trošku jinak.
Hubert Habermann byl vysoký muž se širokými rameny, příjemný člověk a vášnivý karbaník. Přestože byl Němec, doma mluvil česky, protože on i jeho žena pocházeli ze smíšených rodin. Jako mlynář patřil k nejbohatším lidem v obci a během války pomáhal Čechům. Nicméně jeho konec je obestřen tajemstvím a při procházce obcí se dozvíme několik různých verzí jeho smrti od osobní nesnášenlivosti přes touhu po jeho penězích až k vysvětlení, že měl prostě ve své době špatnou národnost. Všichni se ale shodují v tom, že zmizel na začátku května 1945 poté, co ho několik Čechů ze sousedství odvedlo z jeho honosné vily na kraji obce, podobně jako všech pět německých rodin z okolí. Při vyšetřování pět let poté se sice k jeho zastřelení přiznal lázeňský holič a před amnestií si odseděl dva měsíce ve vězení, nicméně také existuje verze, že za mlynářovu smrt může i tehdejší majitel lázní Zdeněk Pospíšil. V obci dodnes žijí příbuzní těch, kteří byli do případu zapleteni, a proto každá zmínka o Habermannovi jitří emoce.
„Já bych třeba na odhalení pamětní desky ještě neměl odvahu,“ říká kronikář Stanislav Balík a vzpomíná na nedávné vášnivé debaty o tom, jestli se mají některé ulice pojmenovat po významných německých rodácích nebo po faráři, který v 50. letech bojoval proti komunismu. Mladá generace ale doufá, že právě nový Herzův film s názvem Habermannův mlýn vznik památníku zabitých sousedů podpoří. Místní se zároveň zlobí, že ve filmu jsou změněna jména lidí i název obce. „Konečně bychom mohli historii pojmenovat, a nevyužijeme toho,“ říká bludovská rodačka a divadelní režisérka Alexandra Bauerová, která ještě neoslavila ani třicítku.
Jenže co mladí považují za přirozené, se nelíbí starší generaci, která se obává, že s publicitou přijdou do obce další rozbroje. „Je tu ještě spousta lidí, jejichž předkové se na Habermannově smrti přiživili. Honosnou vilu po odsunu jeho ženy a dětí do Německa vyrabovali. Určitě nikdo nebude chtít mluvit o případu, do kterého má namočené ruce třeba jeho dědeček,“ říká místní učitelka dějepisu Alena Bauerová. Ačkoli učí dějepis v devátých třídách, příběh o Habermannovi nikdy ve škole neprobírala, protože by to žáky prý nezajímalo. Ani ředitelka kulturního centra nechce v obci organizovat veřejné promítání ani debatu a zájemce posílá na neutrální půdu do nedalekého Zábřehu. „Nikdo přesně neví, kdo ho tehdy zabil, nechci přilévat olej do ohně,“ říká Jarmila Divišová. Nicméně alespoň starosta Pavel Ston si mne ruce a těší se na trochu reklamy.
Náš děda to nebyl
Kolik takových míst jako Dobronín a Bludov v republice je, nikdo přesně neví. Historici se shodují na minimálně stovce masakrů, při kterých zemřelo více než deset osob. „Takové excesy známe takřka z každého bývalého okresu v pohraničí,“ říká švýcarský historik a znalec česko-německých vztahů Adrian von Arburg, který dnes žije v Brně. Jakkoli jsou případy hromadné vraždy několika stovek obyvatel například v Postoloprtech (exhumováno 763 těl, odhady však mluví až o tisíci obětí) nebo na Švédských šancích u Přerova (zastřeleno 265 Němců včetně žen a dětí) všeobecně známé, historici zatím žádný úplný seznam nemají. Při svém bádání totiž většinou vycházejí z neúplných dokumentů vyšetřovací komise, která byla zřízena československým parlamentem v roce 1947, ale komunisté ji brzy po nástupu k moci zlikvidovali. Vědci tedy pracují buď s děravými úředními prameny, nebo s výpověďmi německých pamětníků. Výpovědi českých sousedů zatím systematicky nikdo nesbírá.
Nicméně obrázky lidských kostí z Dobronína nebo nový film Habermannův mlýn by podle historika Tomáše Staňka, který se poválečnou dobou dlouhodobě zabývá, mohly přinést další cenné informace. Mohli by se začít hlásit další Češi, kteří si na podobné události ve své obci pamatují.
Minulý rok se médii prohnala zpráva o vyšetřování v Postoloprtech a odhalení tamní pamětní desky, ale podle historiků to na zpracovávání minulosti to nic nezměnilo. Dobronínská kauza je však úplně jiná. Tady by se mohlo jednat o vůbec první obžalobu aktérů poválečných událostí z vraždy (ostatní případy zatím vždy skončily jen u trestního oznámení). Policie zatím má jednoho muže, který patří k okruhu domnělých viníků, ostatní už jsou po smrti. Klíčovým momentem dobronínského vyšetřování však není pojmenování vrahů: jde spíše o důkazy, že k vraždám Němců opravdu došlo. Ty největší případy, kde zabíjeli členové československé armády nebo revolučních gard, už známe ze zmíněného poválečného vyšetřování, ale velkou část mrtvých mají na svědomí bezejmenní sousedé v menších obcích. Proto je Dobronín vlastně modelovou kauzou. Na jejím otevření se angažovala především německá spisovatelka Herma Kennelová, která příběh vylíčila ve své knize Bergersdorf, a nezávislý novinář z regionu Miroslav Mareš. Právě ten podal loni trestní oznámení, na základě kterého tamní policie začala případ rekonstruovat. Velká část místních však dodnes nechce nic slyšet. „Je těžké si připustit, že dědeček někoho umlátil lopatou,“ připomíná známou pravdu učitel dějepisu a bývalý novinář Milan Kratochvíl ze Zábřehu, který se zasloužil o zveřejnění případu o mlynáři Habermannovi. A od něj vedla cesta do nitra další obce.
Slyším to dodnes
„Habermann by mohl být pohřbený s těma Leštiňákama,“ říkali pamětníci Milanu Kratochvílovi, když ještě jako novinář hledal informace k případu Habermann. Po důkladném pátrání a sérii nadávek se dozvěděl detaily masakru patnácti až dvaceti německých civilistů v obci Leština u Zábřehu, vzdálené jen deset kilometrů od Bludova. Když novinář místní konfrontoval s historií, reagovali zarytým mlčením. Nakonec ale stačilo, aby se odvážil promluvit první pamětník, a spustil se tok vzpomínek. Milan Kratochvíl pak v průběhu několika let spolupracoval na dokumentárním filmu Josefa Urbana Kde se valí kameny, který měl premiéru v roce 2007. Jejich aktivita vedla k odhalení pamětní desky na hřbitově, kde dnes pravidelně rozsvěcuje svíčku dcera jednoho zavražděného.
Dnes už je v Leštině většina obyvatel o minulosti schopna normálně mluvit a při osobním setkání přidávají i lítost nad starou tragédií. „Ačkoli mi na začátku nadávali, nakonec byli lidé možná šťastní, že to někdo konečně popsal,“ popisuje osvobození od desítky let trvajícího mlčení v Leštině Milan Kratochvíl.
Velkou roli při zpracování hrála i exhumace pozůstatků obětí, která v Leštině před několika lety proběhla na popud německých úřadů, které pátraly po hrobech německých vojáků. „Po exhumaci si část občanů určitě oddechla,“ říká starosta obce Jan Kleibl.
Není divu, viníky masakru nejenže všichni znali, ale dokonce jim při činu i přihlíželi. Na popravu téměř dvou desítek německých civilistů, která měla být odvetou za smrt asi pěti českých partyzánů, se tehdy šla podívat celá vesnice včetně malých dětí. A pamětníci si toto trauma nesou celý život v sobě. Byť o tom nechtějí do médií mluvit jinak než pod slibem anonymity. „Bylo mi tehdy teprve sedm, ale dodnes jasně slyším výkřiky a vybavuji si jámu, kterou si oběti musely pár metrů za hřbitovní zdí pro sebe vykopat a do které pak vrazi mrtvé naházeli. Když Němci začali křičet, vzali mě rodiče domů,“ vypráví jeden ze svědků.
Všichni oslovení se dnes shodují na tom, že je dobře, že si Leština svou historii zpracovala bez zájmu celostátních médií. „Nevím, kdo by o tom měl chuť mluvit před kamerou. To by se lidi zase uzavřeli,“ dodává za Leštinu anonymní svědek tehdejších událostí. Ani obyvatelé nedalekého Bludova z blížící se publicity nadšeni nejsou, historici i přesto doufají, že se lidé pod vlivem zpravodajství začnou hlásit s dalším svědectvím.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].