Úchylové jako my

Takovou show pražské kino Světozor ještě nezažilo. Premiéra celovečerního dokumentu Davida Čálka Nebe, peklo mohla slabší povahy uvést přinejmenším do rozpaků. Moderátor slavnostního úvodu Radim Špaček byl během proslovu asistentkou v latexu postupně vysvlečen, bandážován a decentně sešvihán. Po skončení projekce se ve foyer kina odehrálo drásavější představení: mladá dívka v bílých šatech s přilepenými andělskými křídly, síťovaných punčochách a bílých botách s vysokým podpatkem byla černě oděným, potetovaným mužem s úctyhodnou bradkou pověšena za kůži na zádech na dva háky a pomalu vyzdvižena pomocí kladky ke stropu.

Ano, ve filmu jde o BDSM. Tedy lidově o „sadomaso“. Při následném rautu se mezi hloučky diváků proplétali protagonisté filmu a další příslušníci komunity a ochotně vysvětlovali, co jasně vyplývá ze samotného snímku: jedná se o oboustranně schválené praktiky, při nichž jde o hru, fantazii, fetišismus. A samozřejmě o bolest. Sadomasochisté (nebo úchylové, jak se sami označují) doufají, že díky Čálkovu snímku je společnost začne více akceptovat.

Za co může Francis

„Lidi zatím, zdá se, na film dost chodí,“ pochvaluje si devětatřicetiletý režisér pár dnů po premiéře. Na FAMU vystudoval kameru i dokument a kromě svých autorských snímků stál za kamerou řady dokumentárních i hraných filmů. Nebe, peklo dobře zapadá do…