Klíčí nová divočina

Dvacet let se mohl svobodně toulat po opuštěných horách, prodírat se klečí a hledat stezky přes chladná rašeliniště. To vše s adrenalinovým pocitem, že pokud ztratí směr či sílu, nikdo mu nepřispěchá na pomoc. Lidí potkával málo, a když, většinou to byli podobní poutníci jako on. Zvyklí chodit tiše, osamoceně nebo s jedním či dvěma přáteli a hlavně nenápadně. Pak ale přišel zlom. Jizerské hory v severočeském pohraničí, po vyhnání původních německých obyvatel dlouho opuštěné, postihlo znečištění z nedalekých hnědouhelných elektráren. Oslabené smrkové lesy napadl kůrovec a do hor najely těžké stroje, pro které lesníci začali stavět asfaltové cesty. Pro poutníky, jako byl Miloslav Nevrlý, přestalo být v Jizerských horách sedmdesátých let najednou místo. Tulák, biolog a znalec divočiny pan Nevrlý se proto přesunul do nedalekého Českosaského Švýcarska s romantickými skalními věžemi a hlubokými temnými údolími, které jsou běžným turistům těžko přístupné.

Pan Nevrlý objevoval tu krajinu pár dalších let, a když v roce 1989 konečně padla železná opona, vyrazil do znovu zpřístupněných a turisty ještě neobjevených krajin Šumavy a údolí řeky Dyje, kudy za komunismu vedla hranice s nepřátelským Západem a kromě pohraničníků sem nikdo nesměl. Ale jako biolog věděl, že na osamocené toulání tady má tak rok, než na územích s neponičenou přírodou začnou platit ochranářská pravidla znemožňující lidem chodit mimo vyznačené stezky. A jeho tušení se…