Použil bych samopal

Vlna současného zájmu o odsouzeného nájemného vraha Jiřího Kajínka může být vyvolána dalším pokusem jeho obhájců prokázat u nového procesu jeho nevinu. Může být také součástí promyšlené reklamní akce na film Kajínek, který měl nedávno premiéru. Může být obojí dohromady. V každém případě, podle průzkumů dnes věří v Kajínkovu vinu jen čtvrtina tuzemských občanů. Vzhledem k tomu, že Kajínkovým případem se zabývaly krajský, vrchní, Nejvyšší i Ústavní soud a že Kajínkův rozsudek při zkoumání spisů stvrdili i ti nejvěhlasnější soudci této země, je nevíra ve spravedlivé rozhodnutí soudů alarmující. Ale je tu ještě jedna možnost, Kajínkova vytrvalá snaha prokázat svou nevinu (ať údajnou či skutečnou) z něj udělala pojem, který dnes veřejnost nepoměřuje výroky soudů a spravedlností. Z Kajínka se prostě stala obchodní značka a z tohoto pohledu je pro většinu lidí pečlivé zkoumání jeho viny či neviny vlastně podružná záležitost.

Grázl, který nevraždil

Každý, kdo aspoň jednou navštívil soudní jednání, ten pocit dobře zná. Pokud tedy to byl proces v režii dobrých právníků. Po svědeckých výpovědích a provedení důkazů probíhají závěrečné řeči. Domluví žalobce. Snese tak přesvědčivou řadu důkazů, že přihlížející v soudní síni jsou v ten okamžik přesvědčeni, že obžalovaný prostě musí být vinen. Pak promluví obhajoba. Dobrý právník předloží takové důkazy a souvislosti, že všichni v…