Ženy ženám

V poslední době jsme si užili mnoho jásání nad tím, kolik žen po květnových volbách přibylo v dolní komoře českého parlamentu. Také se ovšem zvedla vlna lítosti, že ve vládě nyní nebude ani jedna jediná a že je to promarněná příležitost. S obojím v zásadě souhlasím, už proto, že se v jakémkoli ohledu raduji z různosti a rozmanitosti. A to i když se jedná o věci mnohem méně podstatné, než je složení naší politické reprezentace. I na obyčejné míse s ovocem uvidím raději vedle jablek nějaké ty hrušky, když mi prominete malé zneužití oblíbeného školního příkladu – co s čím se má a nemá sčítat. Na druhou stranu, o něco důležitější však přece jenom zůstává, není-li ovoce kteréhokoli druhu nahnilé, nezralé nebo z nějakých jiných důvodů zkrátka nepoživatelné.

Oblíbené klišé o tom, že právě ženy přinášejí do našich životů více jemnosti, mírumilovnosti a něhy, je i přes svůj snad reálný základ přece jenom klišé. A zřejmě je to také naše velké, zcela pochopitelné, ale někdy jen zbožné přání. Bohužel. Jakých neskutečných výroků jsou dámy schopny se dopouštět (tím nechci ani zdaleka říct, že by pánové nebyli), mě nejvíc nadzvedává v těch případech, kdy se jimi obracejí právě zase k ženám. Dokonce je často míní jako rady a resumé své životní zkušenosti, moudrosti a poznání.

Tak se například v magazínu (podotýkám seriózních novin), který se přímo pyšní tím, že ho dělají ženy pro ženy, skví titulek: „Líbí se vám? Je ženatý? Rozveďte ho!“ No,…