Inšalláh!

Z minaretu se nese toho dne poslední „Alláhu Akbar“. Večerní rozjímání nad uplynulým dnem. Množství událostí, které se dá během necelých 24 hodin v Tunisu zažít, mě stejně vždycky překvapí. Přes čtyři roky tu pracuji na státní zakázce výstavby kulturního centra, kterou zajišťuje česká stavební firma, můj zaměstnavatel.

Na sedmou ranní do kanceláře, zapnout notebook a začít vyřizovat poštu. Připomínky k návrhu smlouvy, komentář bankovní záruky, nesrovnalosti v dokumentech z banky, aktuální stav závazků a pohledávek, jedna změna letenky… Tak do toho, v 10.00 musím být na stavbě, máme jednání s francouzským dodavatelem. Kolega ze stavby po ICQ hlásí, že píše investor, za týden chtějí ministři schůzku s generálním ředitelem. Přeposílám info do Prahy. Přes Skype odpovídám na dotazy dodavatele divadelních křesel. Zpátky k rozdělané práci. Mezitím ještě pár telefonátů, odeslání odpovědí na všechny došlé e-maily a v 9.45 balím notebook.

V 10.00 vjíždím na stavbu, Francouzi nikde, žádné překvapení, těžko říct, kdo to okoukal od koho… Francouzi od Tunisanů, nebo Tunisané od Francouzů. S největší pravděpodobností nikdo od nikoho. Zapínám notebook, sklenička mátového čaje od našeho místního „vařiče kávy a čaje“, a už je tady máme.

Po 11. je čas debatu ukončit, technický ředitel má další jednání s architektem, já se přesouvám s kolegou na Ředitelství celní…