„Všechna dostupná empirická data naznačují,“ říká polský sociolog Zygmunt Bauman, „že u populací bohatých společností není mezi narůstajícím blahobytem (…) a silnějším pocitem štěstí patrně vůbec žádná souvislost.“ Jinými slovy: mezi mírou HDP a spokojeností člověka neexistuje empiricky prokazatelná korelace. Lidé v bohatších zemích nejsou šťastnější než lidé v chudých zemích, nežijí-li pod hranicí absolutní chudoby. Z toho plynou dva typy otázek: zaprvé, k čemu vlastně je neomezený ekonomický růst, když hlavní proklamovaný účel je dávno prokázaná chiméra? A zadruhé: lze dnes vůbec dosáhnout štěstí? Zygmunt Bauman (1925), jeden z nejvlivnějších sociologů současnosti, se ve svém knižním eseji Umění života pokouší odpovědět zejména na druhou z otázek.
Bauman je v učebnicích sociologie připomínán hlavně pro dvě velká témata. Tím prvním je moderní, čistě účelová racionalita, jejímž vyústěním se staly koncentrační tábory – nikoli exces, ale symptom moderní doby. V devadesátých letech Bauman obrátil pozornost k aktuálním změnám ve společnosti. Důraz na produkci byl vystřídán důrazem na spotřebu, pevné organizace střídají flexibilnější struktury, společnost práce se proměňuje ve společnost volného času. Tyto a další posuny Bauman shrnul pod označení tekutá modernita: žijeme v době, kdy nic není pevné a všechno uhýbá pod nohama. Život je plošinová hra a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
