Nejzajímavější text o evropských zátěžových testech jsem si přečetl z pera mého oblíbence Johna Kaye ve Financial Times.
Autor se vrací k původu výrazu zátěžový test, který pochopitelně pochází ze světa inženýrství. Inženýři se dnes neptají, jestli most přežije silný vítr, ale jestli přežije bouři, jakou celé století ještě nezažilo. Finanční sektor se z toho může hodně poučit, ale je otázka, jestli toho bude někdy schopen. Nepříjemný či krizový scénář bankovních zátěžových testů nevybočuje z mezí běžného očekávání, blíží se spíše někam do středu. Krach států (sovereign default) není zvažován, protože politici prostě nadekretovali, že k němu nikdy nedojde, ačkoli ty drzé trhy si s touto myšlenkou stále hrají.
Každý manažer rizika uvnitř banky, který nezvažuje možnost suverénního krachu, by měl být okamžitě vyhozen. Testy se navíc soustředí na kapitálovou vybavenost bank. Jenže jednou z lekcí roku 2008 je, že kapitálová vybavenost v uplynulé krizi prakticky nehrála roli: všechny banky, které šly ke dnu, měly kapitálu podle basilejských kritérií dost, dokonce i přímo ke dni, kdy zkrachovaly (krátce předtím, než zkrachovala britská banka Northern Rock, oznámilo její vedení, že odevzdá přebytečný kapitál v podobě dividendy akcionářům). Jenže jim nikdo nepůjčil, protože samy banky – a už vůbec ne někdo na trhu – vlastně nevěděly, jaká je opravdová hodnota komplexních aktiv a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
