Kulhající starší námořník ze Srí Lanky podává ruku na rozloučenou mladému kolegovi z Filipín. Vytahuje z kapsy užmoulaný notýsek s telefonními čísly. Po dlouhých dnech a týdnech na moři má konečně volný večer a šanci spojit se se světem na pevnině, mimo dvaadvacetičlennou posádku své izraelské lodi. „Jdu zavolat ženě,“ říká natěšeně a nic jiného už nedodá. Jen se usměje, pevně stiskne ruku, plácne reportéra po zádech, rychle vleze do telefonní budky a zvedne sluchátko.
V chodbě domku námořnické evangelické mise Duckdalben v hamburském přístavu stojí desítky takových telefonních budek. Některé mají průsvitné plastové dveře. Do jiných je možné nakukovat jen skrze kulaté skleněné okénko. Visí v nich mapy světa, na každé zemi je místo hlavního města vyznačena mezinárodní telefonická předvolba. Do sluchátek tam své zážitky z plavby oceánem vyprávějí desítky mužů, nejčastěji Filipínců, a popíjejí u toho třetinky lahvového piva.
Tito námořníci jsou lidskou tváří mezinárodního obchodu. Více než 90 procent světové výměny zboží a více než 95 procent zahraničního obchodu Evropské unie totiž probíhá po moři. Námořní trasy jsou dálnicemi globalizace a přístavy jejich dopravními uzly. Hamburk je přitom českou výpadovkou do světa. Přes polovinu našeho obchodu se zámořím prochází severoněmeckým přístavem. Součástky většiny našich počítačů a televizí do Evropy připluly v kontejneru…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
