...tom, abych přišla o práci

Už delší dobu pracuji na tom, abych přišla o práci. A právě teď – za pomoci ekonomické krize, novinářů, diplomatů a lidskoprávních aktivistů – dorazily první výsledky. Konkrétně dorazily do Španělska, v podobě první várky právě propuštěných kubánských politických vězňů. Všichni pohublí, dezorientovaní, s podlomeným zdravím. V očích mají hrůzu z pekla, kterým si prošli, i hrůzu z toho, že netuší, čím si ještě budou muset projít.

V sobotu jsem měla možnost strávit den s jedním z nich. José Luis García Paneque váží i v obleku přibližně 40 kilo. Kubánský režim mu na závěr (závěr? Snad ano) kariéry politického vězně provedl malou zlomyslnost: zatímco jeho manželka a tři děti žijí poslední roky v americkém Dallasu, kam jim kubánské úřady povolily vycestovat právě kvůli negativnímu dopadu na psychiku Panequeho, bývalý politický vězeň byl deportován do Španělska. Dokud nesežene doklady a peníze na letenku, což půjde vzhledem ke statusu imigranta a k rostoucí španělské nezaměstnanosti dost špatně, své děti a manželku neuvidí. A to je jen jeden příběh z mnoha, jen jedna malá zlomyslnost, jen jedno malé podražení nohou člověka, který právě vstává z hrobu.

Ale občas, jako třeba dnes, přicházejí i výhry v životní loterii. Zadání zázraku znělo: „Najděte mého otce, je to Kubánec, od nás s maminkou se odstěhoval zpátky na Kubu v roce 1984, když mi byl jeden rok. Bydleli jsme v Jablonci. Jmenuje se Reinaldo…