Polapit vítr

Sergio Vega vystupoval pod přezdívkou El Shaka, neboli Borec. Nosil bělostná sombrera za několik tisíc dolarů, ještě bělejší košili a pod nosem tenký knírek. Na koncerty jezdil rudým cadillakem a ve vyprodaných sálech zpíval písně v rytmu dechovky. Kromě lásky vnadných blondýn v nich opěvoval nesmírné bohatství úspěšných mužů, narkobaronů, jejichž moc dosahuje navzdory úpornému úsilí armády a policie mytických rozměrů. El Shaku poslouchalo celé Mexiko, jeho popularitu lze srovnat s naším Karlem Gottem nebo Evou a Vaškem.

Lidé jako Borec žijí rychlý a nebezpečný život. Jsou součástí drogové kultury, jež v Mexiku existovala vždy, v posledním desetiletí ale zažívá „zlaté“ časy. Bardové jako Borec bývají hlavními hvězdami na opulentních oslavách hrdinů svých písní, šéfů drogových kartelů disponujících nelegálními příjmy dosahujícími desetiny hodnoty celé mexické ekonomiky. Zpěváci svým chlebodárcům budují pověst novodobých Jánošíků, pomáhají nahánět posvátnou hrůzu, dávají obchodování s kokainem či metamfetaminem rozměry romantického života plného bohatství, nebezpečí a svérázné spravedlnosti. „Mám výbornej barák / ten nejskvělejší obrněnej bourák / nabízím všechno nejčistší / ve své laborce 20 tun zboží ve zlato proměním,“ zpívával Borec a jeho hlas se chvěl obdivem.

Borec však nemohl své písně zpívat věčně. Jako chodící reklama na jeden z drogových gangů…