Zlínský Amarcord

Svědectví o proměně života ve Zlíně v dobách, kdy se stal Gottwaldovem

Drahá Jeanne, naše stárnutí, to je ubývající radost ze sněhu. Tvůj brácha, odhrnovač,“ napsal v jednom z mnoha dopisů adresovaných své sestře spisovatel Antonín Bajaja. Motiv sněhu ostatně předznamenává celý jeho autobiografický román v dopisech, když se tu jako první slovo objevuje jednoduchý výkřik: „Chmýří!“ Naštěstí čtenáře rychle zbavuje podezření, že propadá poetickému klišé – sníh totiž autor vnímá symbolicky jako hojivou vrstvu paměti, pod níž se ukrývá to bolestné a temné, zamrzlé v permafrostu podvědomí.

Bajaja však v knize Na krásné modré Dřevnici nepíše jen svědectví svého života, vypráví příběh Zlína a jeho obyvatel, jejichž osud zachycuje od doby poválečné až po normalizaci. Využívá k tomu autentické dopisy staré desítky let, které komponuje s aktuálními komentáři, poznámkami a povídkami. Výsledkem je mnohovrstevnatý román přinášející osobité svědectví o dospívání v časech komunistického režimu.

Milovat a vzpomínat
První dopisy nesou dataci z 60. let, kdy Antonín Bajaja pracoval jako student vysoké zemědělské školy na statku v Židlochovicích u Brna. Staral se tam o krávy nakažené brucelózou, nemocí, která vyvolává potraty a neplodnost, kydal hnůj, dřel na polích a přál si ode všeho prchnout. Proto začal psát sestře, utíkat do fantazie a do vzpomínek na šťastné dětství ve Zlíně, na dobu, kdy se o tomhle jihomoravském městě ještě mluvilo jako o šperku funkcionalistické architektury, kdy se jeho ulicemi procházel Le Corbusier, Baťův podnik zažíval rozmach a židovsko-katolická rodina Bajajových patřila k místní honoraci – otec provozoval soukromou lékařskou praxi a prarodiče, kteří několik let žili ve Spojených státech a pak se vrátili zpět, vlastnili hotel. Součástí rodiny tak byla i služebná a vychovatelka, která učila děti francouzsky (odtud Jeanne) a německy. Na zahradě u břehu řeky Dřevnice se pořádaly čaje, v zimě se tu bruslilo, a jeden rok se tu sešlo zlínské měšťanstvo, aby pozorovalo polární záři.

Text na předsádce knihy tedy nepřehání, když se tu v narážce na film Federika Felliniho píše o zlínském Amarcordu. A nejen pro význam toho spojení italských sloves (amare a ricordare, milovat a vzpomínat) – hlavní postavou tu vlastně není ani jeden z dětských hrdinů, vypráví se tu společný osud obyvatel poválečného, moderního města, do jehož života vzápětí vstupují temné události 50. a dalších let, času nesvobody a odcizení. Podobně jako se proměňuje městečko a jeho obyvatelé ve Felliniho filmu, když se k moci dostává Duce a fašisté, tak se ze Zlína stává Gottwaldov – sníh z paměti odtává a na povrch vystupuje mazlavé bahno, „milosrdně zapomenuté zlo“.

Smích přes slzy
Bajajovy dopisy nemají charakter klasické korespondence. Jsou literárně stylizované, přecházejí do povídek, črt, střídají se tu i časové roviny, kdy autor komentuje události z odstupu dneška. A texty jsou rozbité i graficky – prozaické pasáže občas přecházejí v krátkou báseň, objeví se tu kuchařský recept na „hvězdičky paní prezidentové Benešové“ i dětská bezprostřední modlitba („… a potěš Dášu Kaminskou,/ aby neplakala, že se jí zastřelil tatínek,/ vezmi si ho do nebe,/ tam nejsou estébáci, říkala teta Ola…“). Vzniká tak umně komponovaný román – poetický a jímavý jako po letech nalezené deníky.

Antonín Bajaja stylizaci dopisů přiznává, od počátku je psal s vědomím toho, že chce pro sebe, Jeanne a rodinu uchovat několik vzpomínek v literární podobě. Netýká se to jen způsobu vyprávění, ale i básnivého jazyka, s jakým se čtenář v současné české próze hned tak nesetká. To je ostatně jeden z důvodů, proč román nepropadne do přecitlivělosti či banality – uchovává si pábivě poetický tón i ve chvílích, kdy komunisté berou Bajajovým prarodičům hotel, kdy jeho otce odvádějí do vězení. Vyprávění má potom blíže k frašce než k dramatu, je více groteskou než tragédií.

Neznamená to však, že Bajaja je smířlivý, že se bolestivým momentům vyhýbá nebo je zlehčuje. Už na začátku sestru Jeanne i čtenáře upozorňuje, že dopisy jsou pro něj únikem, sněním, fantazií, že bude ke cti svého příjmení bájit. A tak nechává to temné viset „jen“ jako stigma a stín v pozadí, třeba i jen jako nenápadný detail v podtitulu jedné z kapitol („Gottwaldov, jedenáctý rok sovětské okupace“), který je sám o sobě předznamenáním pro další způsob čtení.

Obrazy vyvržené fantazií
Pro některé čtenáře může být Bajajův román v dopisech poetický a stylizovaný až příliš, ale pokud ano, tak nejspíše proto, že je na české poměry nezvyklý – jen stěží se dá srovnávat s jinými memoáry vyprávějícími o poválečné době a komunismu, které se v české produkci objevily. Nemá ambici být generační výpovědí ani spisovatelovým svědectvím o sobě samém. Pokud je vůbec svědectvím, tak o době jako takové, ale Bajajův přístup je velmi osobitý. I v době, kdy tyto dopisy psal, utíká z tehdejšího marasmu do vzpomínek na šťastné dětství, chce si z paměti vyvolávat především to dobré, aniž by se vyhýbal zlému, necítí se být povinován a svázán světskými závazky „kronikáře“. Nechce skutečnost a vzpomínky na dospívání pouze reprodukovat, ale spíše vyvolávat jejich představy a obrazy a klidně je přibarvovat, pokřivovat a krášlit. V tomto přístupu by se Bajajova kniha dala přirovnat třeba k životopisné knize Vladimira Nabokova Promluv, paměti.

Nese to s sebou samozřejmě i rizika – autor při takovém způsobu vyprávění může sklouznout k sentimentalitě, která je protivná, někdy může být žánrových obrázků až příliš a kniha se začne dusit. V tomto smyslu Antonín Bajaja obratně balancuje na hraně a prokazuje citlivost k pečlivé dramaturgii. Pokaždé, když proud obrazů začne v čtenářově mysli těžknout jako vůně silného parfému, přeruší ho komentářem, vstoupí do děje jako demiurg, naruší časovou chronologii. Příjemně se tak střídá i rytmika vyprávění, podobně jako stoupá a klesá tok modré Dřevnice, okolo níž se všechno vyprávění odehrává a točí. A pokaždé končí vyvrženo na její břeh.

Zmizel strach
Přesto by knize slušelo krácení, hlavně v aktuálních komentářích, v nichž se objevuje i nedávné zvolení Obamy prezidentem USA nebo narážky na současnou politickou scénu. Takové časové rozpětí jako by už jedna kniha nebyla schopna unést, míchá se tu příliš architektonických stylů vyprávění najednou.

Sympatické ale je, že se Bajaja přes všechnu hyperbolu nevyhýbá vlastní dětské naivitě, krutosti a směšnosti, díky které vystupuje rozpolcenost bolševických časů – přes všechna příkoří, kterých se komunisti dopustili na jeho vlastní rodině, zpívá se sestrou nadšeně vedle mariánských písní Internacionálu, touží po pionýrském šátku a členství v mičurinském kroužku. Dokonce se přiznává k hádce, kdy na svou tetu křičel, že ji udá policii, protože v den Stalinovy smrti pronesla, že to byl „prolhaný vrah a zloděj jako všichni bolševici“. Je to moment pro tehdejší dobu skoro archetypální – komunistická propaganda působila na dětskou duši silněji než láska v rodině.
A tak tu skrze autora jemně a nenápadně vystupuje proměna z dětské naivity k dospělé vědomosti. Hojivá vrstva paměti neodtává, zmizel už ale strach podívat se, co se skrývá pod ní.

ANTONÍN BAJAJA: NA KRÁSNÉ MODRÉ DŘEVNICI
Host, 372 stran