Žila před miliony let, a přesto dokázala zamotat hlavu stovkám badatelů. Objev kostry samice ardipitéka vyhlásil časopis Science za nejdůležitější vědeckou událost loňského roku.
Představte si, že skládáte puzzle, aniž ovšem víte, jak má výsledný obrázek vypadat a z kolika dílů se vlastně skládá. Pokaždé, když se podaří umístit nějaký významný kousek skládačky, zjišťujete, že obrázek bude zřejmě komplikovanější a rozvětvenější, než se vám původně zdálo. Ačkoli do sebe díly mnohde zapadají a mozaika pokrývá stále větší část podlahy, cíl se spíš vzdaluje: nezmapovaných oblastí přibývá a začínáte si uvědomovat, že chcete-li pochopit, co na obrázku je, budete potřebovat větší byt.
Podobné potíže zažívají vědci, kteří se snaží rekonstruovat průběh evoluce člověka. V minulém století se v učebnicích objevovala kresba zachycující posloupnost vývoje našich předků, v níž se australopiték poslušně měnil v člověka vzpřímeného, který dal vznik neandertálci, z nějž se pak stal současný člověk. Vývojový strom se vyskytoval v různých, lehce odlišných variantách, pokaždé ale šlo o jednoduchou návaznost druhů jen s několika postranními větvemi.
Pak se však objevily nové nálezy a „strom“ zkošatěl. Spojovací čáry mezi vývojově staršími a mladšími druhy našich předchůdců se na obrázcích vytratily, neboť přestalo být jasné, které druhy jsou navzájem…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
