Návrat z planety Pandora

Co říká Avatar o dnešním světě

Velkofilm Jamese Camerona Avatar má nakročeno k tomu stát se komerčně nejúspěšnějším snímkem všech dob. To z něj samo o sobě nedělá dílo hodné bližšího zkoumání – není vlastně nic snazšího než tenhle film odbýt coby umně smontovaný hollywoodský kýč, využívající všech – lety a tržbami – prověřených klišé, která zámořští profesionálové znají. Anebo si jej právě proto nadšeně užít.

Avatar ale skrývá něco víc než perfektní a předvídatelné řemeslo a těžko říct, jestli to vůbec Jamesu Cameronovi připisovat jako zásluhu. Vizuálně působivý příběh, v němž bývalý mariňák, najatý těžařskou korporací coby rozvědčík vysazený mezi modré kočkovité domorodce na planetě Pandora, namísto poslušného splnění mise projde osobní proměnou, zamiluje se, postaví do čela osudové bitvy a za přispění božské entity rozdrtí své někdejší hamižné chlebodárce, zajímavě zrcadlí situaci, do níž se dostala duše dnešního západního člověka. Na pokraji vážné ekologické krize, v poločase rozpadu tradičních náboženských doktrín, který nutně přinesl racionalistickou nedůvěru ke konceptu posvátnosti, ale i špatně snesitelnou nejistotu, co vlastně platí. Uprostřed bezradného hledání, v němž se hladová duše trochu neobratně a naivně vztahuje k odkazu přírodních kultur, ale nedovede jej propojit s tím, v čem žije dnes. Avatar je sladká…