Násilí, které drásá

Nemilosrdný pozorovatel Michael Haneke ve filmech zkoumá patologické jevy konzumní společnosti

Má vizáž i vystupování distingovaného univerzitního profesora. Důvěru budí nejen dokonale padnoucí tmavé sako, bez kterého nevyjde na veřejnost, ale i prošedivělým plnovousem lemovaná tvář, jíž pod tmavým obočím vévodí živé a možná i trochu pichlavé oči. Přesto svými snímky tenhle sympatický gentleman pravidelně způsobuje divákům noční můry. Když svůj aktuální film Bílá stuha, který po vítězství v Cannes sbírá ceny po celém světě, představoval na festivalu v Londýně, popřál publiku „znepokojivý večer“. No, zábavu si s jeho filmy jeden opravdu neužije. Se svým posledním snímkem se Rakušan Michael Haneke (67), který ve svých filmech systematicky zkoumá různé formy násilí ve společnosti, ocitl na dosavadním vrcholu kariéry.

Vrahové mezi námi

Není přitom sadista.

„Násilí nemůžu fyzicky vystát, točím o něm, protože se ho bojím,“

vysvětloval v časopise Spiegel s tím, že třeba ze slavného Pasoliniho snímku Saló aneb 120 dnů Sodomy mu bylo dva týdny špatně. Brutální scény v jeho filmech působí šokujícím dojmem, protože se blíží realitě.

„V průměrném hollywoodském filmu je dvacetkrát víc násilí než v mých snímcích,“

obhajuje se.

„Jenže je to násilí nereálné, a…