Přišel mi e-mail. Potřebujeme vaši krev. Krve je málo všude, to vím. Lidi navíc radši věnují svoji krev bohu nakupování, než aby ji dali zadarmo bližnímu. Jsem zrovna v Praze, takže můžu. Na transfuzní stanici jsem byl včas, kolem osmi. Vycedil jsem z ledvin pár kamenů na test moči a vyplnil dotazník, kde jsem podepsal, že jsem nikdy nežil v Anglii, neměl Creutzfeldt-Jakobovu nemoc a v poslední době přisáté klíště. Potom jsem odevzdal vzorek krve na test.
K paní doktorce na prohlídku jsem šel polonahý. „Vaše krev je v pořádku a taky vidím, že jste udržovaný,“ usmála se na mě. Cha… tak si vzpomínám, že to se říkalo babičkám u hrobu nebo luxusním kurvám. Moje dcera si včera spletla luxusní kurvu s luxusní chůvou, ale to jen tak mimochodem. „Vy jste hezká…“ chtěl jsem říct na oplátku paní doktorce. Ale nakonec jsem řekl, že jím konzervy.
Tlak 165 na 98. To bylo asi tou konverzací. Nový pokus už lepší, 139 na 89. Odběrová místnost byla prázdná; musí být fakt málo dárců. Lehl jsem si na lůžko. Díval jsem se, jak jehla zajíždí do žíly. Fascinuje mě to. Krev teče. Zaobírám se metafyzikou a duchovní věčností… Můj život odtéká do plastikového pytlíku.
„Můžu vám narovnat kalhoty?“ Vytrhne mě to z meditace a hodí rovnou do záchvatu smíchu. Sestra má image. Řek bych, že jí je kolem padesáti. Piercing v nose. Punk’s not dead. „Jasně!“ Narovnává mi levou nohavici. „Já byla u zubaře, teď jsem ve stresu, a když jsem ve stresu, nesnáším, když jsou věci pomačkaný.“
Nemůžu si pomoct, směju se nepatřičně nahlas. „A mohla byste mi narovnat i tu druhou kalhotu?“ Já zase nesnáším, když jsou věci asymetricky. Mám kalhoty rovně a rychle se blížím k číslu 450. Je to vlastně stejné množství, jako když si dám v Praze půllitr piva.
Po odběru se chvíli dožaduji slíbené Jánského plakety. Když zjistím, že bych se musel trmácet na Červený kříž, jdu se radši občerstvit. Dostanu jednu poukázku, za kterou si přímo v zařízení koupím dva chlebíčky, dvě tatranky a kávu, a druhou, za kterou si v blízkém budoucnu koupím smažený sýr a kafe s rumem. Považte! Jsem obklopen pozitivními věcmi.
Vycházím z transfuzní stanice. Kdybych pracoval v ČR, měl bych před sebou volný den! Je deset ráno… Takhle ale musím rychle k internetu.
Ale stejně mám cestou povznášející pocit, že jsem konečně udělal něco dobře a skvěle se u toho pobavil. Jděte dát krev, je to fakt legrace.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
