Co s matkou?

„Za pár minut zase máti volá. Nešla jsem tam, mám taky právo na svůj život a nejsem její služka. Když jsem tam přišla, tak byla podělaná. Udělala to naschvál. … Jak já ji v tu chvíli nenáviděla! Na zabití! Oplachovala jsem ji studenou vodou, bránila se při oblékání nové košile. Jak mi to její tělo bylo protivné. Nakonec usnula a byl od ní pokoj. Pak se to ale celé přeneslo na mě. Namočila jsem to povlečení včetně svého županu a pak jsem se rozbrečela. Nad sebou samou, nad maminkou i nad tím, že jsem na ni byla tak zlá.“

Tohle je jedno z mnoha silných míst nové knihy socioložky Jiřiny Šiklové. Kniha se jmenuje Matky po e-mailu a jak titul napovídá, jde o e-mailovou korespondenci dvou žen kolem šedesátky. Obě –

Helena A.

i

Jana B.

– pečují o své nemohoucí staré matky, samy jsou přitom na prahu stáří. Jsou matky a zároveň dcery. Je to životní fáze, o které se málo mluví a málo ví, ačkoli tolik lidí ji složitě prožívá. Také dvě přítelkyně jsou často bezradné, a podporují se tedy na dálku, jak mohou: životní zkušeností i citáty ze svých nadprůměrně zásobených knihoven. Jana (asi Šiklové sociologické „já“) má k ruce řadu demografických údajů o stárnutí populace. Tak třeba: průměrná žena se dnes dožije osmdesátky, za padesát let bude umírat v jednadevadesáti.

„Ve stáří budou lidé žít stejně dlouhou dobu, jako se připravovali na svoji dospělost! Toto je asi největší revoluce – demografická revoluce – v současné společnosti,“

píše Jana.

Víme, že společnost stárne, ale co je stáří? „Nevíme vlastně, jaké jsou hodnoty člověka v této fázi života, “ píše Helena. Když člověk celý den jen sedí v křesle a občas si poslechne rádio, trpí? Nebo je svým způsobem spokojený? Jak s ním mluvit, když skoro nevnímá, nebo je jeho povídání vlastně otravné? „Víš, co se dá taky dělat? Stačí se tvářit, že to vnímáš, a třeba se zkus sama zeptat, proč právě tohle stará paní povídá. Proč a v čem ji uspokojuje právě toto ti sdělovat a proč si právě toto zapamatovala,“ radí Jana Heleně. Tyhle nesouvislé stařecké příběhy totiž ukazují, co bylo v životě člověka důležité a co třeba sehrálo roli i v dějinách celé rodiny. A potomci o tom většinou vědí málo, protože neměli příležitost nebo odvahu se zeptat. („Nikdy jsem se neptala, jestli i moji rodiče měli mezi sebou nějaké spory, nebo jestli se baví také o něčem jiném, než jsou ty denní trochu připitomělé rozhovory. … Jaké lásky měly naše matky? Jaké to vlastně byly ženy, když byly mladé? V co věřily, co si myslely?“ uvažuje Jana). Hodně myšlenek, které Janu a Helenu napadají, se týká obecněji vztahu matek a dcer, vztahu generací, neboť také to se stárnutím souvisí.

Kniha neposkytuje komplexní pohled na stáří ani na mateřství – jsou to prostě dopisy dvou žen. Ale je dobré si je přečíst, protože jejich síla je v upřímnosti, s níž se mluví o věcech, o nichž se normálně nemluví vůbec: mohou to být stařecké plenky nebo strach z vlastního stárnoucího těla. Na jednom takovém provokativním místě Jana píše: „Promiň, říkám to schválně tak hodně ostře. Vyslovuji to tak proto, abych i tobě umožnila přemýšlet, případně i mluvit o tom se mnou nebo s někým dalším. … Snad tím odbourám jakési tabu a i ostatní si budou moci tyto otázky položit.“ Stárnutí a smrt jsou těžké. Ale stáří se vyhne málokdo a smrti nikdo. Bude tedy lepší o nich mluvit, abychom se jich přestali tolik bát. Když se nad tím člověk spolu s Janou a Helenou zamyslí, je to vlastně úplně jednoduché.

JIŘINA ŠIKLOVÁ: MATKY PO E-MAILU
Kalich, 159 stran