Na prahu totálního úniku

Americká armáda je označuje za hrozbu národní bezpečnosti, protože zveřejňují tajné armádní, vládní nebo firemní informace. Jiní v nich vidí nezodpovědné donašeče, kteří zveřejní vše, co jim dorazí do e-mailu. Zdá se ovšem, že tato nálepka serveru WikiLeaks úplně nesedí. Ve světě měnícím se pod vlivem technologií je nutné přeformulovat kdeco, v tomto případě pojetí svobody slova. Autoři WikiLeaks se o to právě teď snaží. Pomáhají totiž islandskému parlamentu napsat nové zákony, schopné reflektovat bleskové změny, které přináší internet do našich životů.

Co je lepší

Specialista americké armády Bradley Manning je podle slov svého otce „slušný kluk“. Nikdy neměl problémy. Žádný alkohol, drogy, nic. Dnes je ovšem ve vazbě a čeká ho soud za protiprávní nakládání s tajnými dokumenty. Pokud se vina prokáže, čeká ho padesát až sedmdesát let vězení. Dnes je už všeobecně známo, že Manning, zaměstnaný jako armádní analytik, v minulosti poskytl serveru WikiLeaks několik tajných dokumentů. Mezi jinými známé video z paluby americké helikoptéry, jejíž posádka v roce 2007 v Bagdádu zastřelila skupinku nevinných lidí včetně dvou zaměstnanců agentury Reuters. Dále videa z útoků v Afghánistánu, při nichž přišly o život desítky dětí, nebo interní dokument armády, který server WikiLeaks označuje za hrozbu národní bezpečnosti.

Osudným se mu však nestalo předávání informací, nýbrž jeho prostořekost. O svých úlovcích z armádních serverů se Manning svěřil v on-line konverzaci bývalému hackerovi Adrianu Lamovi. Svěřil se mu též, že WikiLeaks poskytl přes 260 tisíc tajných dokumentů armády a komunikaci s ambasádami, ve kterých našel „neuvěřitelné, hrozné věci“. Lamo, který dříve WikiLeaks finančně podporoval, si to vyložil po svém a 27. května se v jednom kalifornském městečku setkal v kavárně Starbucks s agenty FBI, kterým poskytl kopie svých rozhovorů s Manningem. Jeho zatčení na sebe nenechalo dlouho čekat.

Je to americký sen naruby: slušný kluk, který „konal dobro“, nyní čelí desítkám let kriminálu. A je to i dilema dnešních dní, které zavěšování tajných materiálů na web přináší. Je lepší vydat se cestou zákazů a utajování, nebo přizpůsobit zákony dříve nepředstavitelné průhlednosti, kterou dnešní technologie dovoluje?

Maximální ochrana

Stránka WikiLeaks je velmi podobná slavné encyklopedii Wikipedia, na jejímž principu funguje. Na uživatele, který nepátrá po konkrétní informaci nebo události, může působit pasivně a nezajímavě. Je určena primárně novinářům, kterým od roku 2007 zprostředkovává přístup k utajovaným dokumentům a zdrojům. Provoz WikiLeaks je financován výhradně z darů. K největším dárcům patří Associated Press, Los Angeles Times nebo National Newspaper Publishers Association. Po celém světě se serverem spolupracuje na šest set dobrovolníků. Například v Číně je doména zcela blokována a autoři WikiLeaks uvádějí, že jejich spolupracovníci po celém světě často čelí sledování a zvýšenému zájmu policie. Nejinak je tomu i dnes, kdy jsou tvůrci systému pod drobnohledem Pentagonu kvůli zmíněným 260 tisícům tajných materiálů. Vůdčí osobností WikiLeaks je chladně působící charismatik s vizáží Andyho Warhola: bývalý australský hacker Julian Assange, který v současnosti žije v Keni.

Muž s jasnou představou o důležitosti transparentního fungování politiky i byznysu postavil systém WikiLeaks na stoprocentní ochraně svých zdrojů. Své servery má rozmístěny na různých místech planety. Hlavně však ve Švédsku a Belgii, jejichž legislativa nejsilněji chrání novináře před prozrazením zdrojů. Problémy jsou nabíledni: když v roce 2007 server zveřejnil interní manuály pracovníků základny Guantánamo, podle nichž armáda skrývala některé vězně před zástupci Mezinárodního červeného kříže, zmizela doména WikiLeaks přechodně z amerického internetu. Blokaci však soud následně zrušil. „WikiLeaks právě začíná měnit svět,“ komentoval to tehdy Assange.

WikiLeaks se ovšem nezaměřuje pouze na nepravosti v americké zahraniční politice. Server informoval o rozsáhlé vládní korupci v Keni, o praní špinavých peněz švýcarskou bankou Julius Baer. Má na svědomí zveřejnění tajných dokumentů ze sekretariátů mormonů nebo scientologů. A právě kvůli tomu server kritizují i autority, které bojují víceméně za stejnou věc. „Lidé by měli mít právo na své náboženské vyznání. To ale hoši z WikiLeaks zřejmě nepochopili,“ zlobí se analytik Americké federace vědců, který bojuje proti utajování informací vládou. Kritika absence editorského citu či rozmyslu při zveřejňování citlivých informací však nechává tvůrce systému chladnými. Svoji misi vidí v nestranném a naprosto svobodném přístupu k informacím, který potírá korupci a zkvalitňuje demokracii.

Ostrov svobody

Tento pohled má své další zastánce. Britský The Economist server ocenil cenou New Media Award a Amnesty International jim minulý rok udělila svou Media Award 2009 za to, že novinářům celého světa poskytují unikátní zdroj informací. Magazín Time o WikiLeaks napsal, že mají nakročeno „stát se tak důležitým novinářským nástrojem, jako je americký zákon o svobodném přístupu k informacím“.

Systém WikiLeaks se však nyní ocitá v krizi. I zakladatel Julian Assange přiznává, že systém publikování tisíců dokumentů formou otevřené encyklopedie selhal. Veřejnost, včetně investigativních novinářů, nejeví zájem o zkoumání a ověřování sáhodlouhých odborných textů. Server se navíc potýká s finančními problémy. Assange proto plánuje vydávat ke sbírkám dokumentů jakési shrnutí, které by lidem usnadnilo orientaci a obsah dokumentů zasazovalo do kontextu. Uvažuje se též o přednostním zasílání dokumentů vybraným investigativním novinářům ještě předtím, než budou zveřejněny na WikiLeaks. „Byl by to jakýsi předplacený systém, který by novinářům dal čas na zpracování a ověření informací před jejich zveřejněním,“ popsal Assange nový model v dubnu při panelové diskusi na univerzitě v Berkeley.

Kromě vývoje nového systému, který by veřejnosti usnadnil práci s unikátními daty, se Assange a jeho tým zapojili do Icelandic Modern Media Initiative (IMMI). Tato iniciativa pomáhá islandským zákonodárcům se vznikem nové legislativy, která by z Islandu měla vytvořit ostrov svobody pro investigativní novináře. Na Islandu, tvrdě postiženém světovou finanční krizí, se iniciativa těší velké podpoře veřejnosti i parlamentu. Velkou zásluhu na tom má kauza islandské banky Kaupthing, kterou během krize musela zachránit islandská vláda. Národní televize RÚV, která připravovala rozsáhlou reportáž kolem neprůhledného hospodaření banky, dostala doslova několik minut před odvysíláním soudní zákaz reportáž odvysílat. Stanice tehdy promptně odkázala na WikiLeaks, kde byly dokumenty o hospodaření banky zájemcům k dispozici. A ti tuto možnost využili. Islanďané, jejichž ekonomika tvrdě doplatila na špatné hospodaření a lhaní svých bankéřů, proto razantně volají po změně a průhlednosti, čímž chtějí inspirovat celou Evropu.

Svoboda slova 2.0 

Návrh nového zákona, na kterém zástupci WikiLeaks úzce spolupracovali s islandskými zákonodárci, již v červnu parlament jednohlasně schválil. Vládní koalice vedená premiérkou Johannou Sigurdardottirovou podobu nového mediálního zákona podporuje. „Novinářské nebe“, které se má z ostrovního státu vytvořit, přitom nepřináší žádné nové opatření. Jedná se spíše o kompilaci nejlepších řešení, která současná světová legislativa zná. Ze Švédska by autoři rádi přejali zákony na ochranu novinářských zdrojů. Švédsko má pro média zřízen institut mediálního ombudsmana a svoboda tisku je zakotvena v ústavě. Z USA doporučují převzít první dodatek ústavy o svobodě projevu. Čerpají též ze zákonů Estonska, Británie nebo Norska. Poté, co bude finální verze zákona hotova, by mělo být možné používat území Islandu k registraci serverů, pomocí nichž by blogeři, aktivisté a disidenti mohli oslovovat svět a přitom požívat ochrany islandské legislativy.

Na Islandu se dnes mluví o víře v transparentnost a kdekomu to může znít až příliš idealisticky. Faktem zůstává, že způsob žurnalistiky, založený na primárních ověřitelných zdrojích, nejefektivněji pomáhá všeobecně žádané průhlednosti a možnosti kontroly vlád a nejmocnějších nadnárodních firem.

„Stále bojujeme a zatím vyhráváme,“ prohlašuje Assange a připomíná fakt, že server WikiLeaks zatím nevypustil žádnou kachnu a neprohrál žádný soudní spor.