Kolo, to je hazard

Poledne na levém břehu Vltavy. Začíná víkend. Jedu. Na kávu na Kampu, do bankomatu pro peníze. Silnice je prázdná, pomalu projíždím podél řady aut.

Koupila jsem si nové kolo, krásné, černé, světla, nosič, blatníky, a jak hezky přehazuje. Koupila jsem si zámek, velký, pevný, černý, pěkně to vše k sobě ladí. Projížděla jsem Prahou do práce, sukně vlála ve slunečném ránu a lidé se umívali. Je krásné jezdit po Praze jak paní pivovarníková, Praha je krásná.

Nedávno jsem byla v Paříži, Paříž je na jaře taky krásná a po úzkých uličkách se motají skútry, kola a auta, auta jsou pomalejší a cyklistů je víc – to množství odrůd, stylů, tříd a věků fascinuje. Třeba i tady to půjde, a tak hrdě šlapu Prahou.

Cesta do práce je na kole rychlejší a příjemnější než metrem. Vinohradské ulice jsou většinou klidné, většina řidičů je ohleduplná. Trocha adrenalinu, oči, uši, ruce na šťopkách, i kvůli chodcům, kteří přebíhají ulici a cyklistu nečekají – kolo není slyšet. Křižovatky jsou nepříjemné. Ale zas to svěží ráno a lehký vítr po tváři místo davu v tramvaji. Jen aby řasy nerozmazal… Cesta z práce je do kopce, kousek protisměrem a částečně po chodnících, místy se mezi auty bojím. Ale než došlapu domů, půlka stresu z práce je pryč. A dneska je pátek a slunce svítí, pomalu projíždím podél řady aut, podle předpisů, bezpečně, zdá se…

Prááásk! Křach! Auaáá! ozvalo…