Zlomek celku. O otcovraždě a jiných rodinných potěšeních

Kdo otevře internetové stránky australského spisovatele Stevea Toltze, na toho se z úvodní fotografie vyvalí hromada knih. Ošuntělé hřbety paperbackových vydání vypadají, jako kdyby s nimi Toltz objel svět, a sedlají je jména autorů tak rozdílných, jako jsou Čechov a Céline, Borges a Hesse, Hamsun a Pessoa. Není to náhoda, ti všichni do jednoho se ve formě zmínek a odkazů objevují v jediné knize, kterou dosud napsal sám Toltz – román Zlomek celku před pár týdny vyšel česky v nové Zlaté edici nakladatelství Jota.

Ten dojem, že knihy s Toltzem leccos zažily, nejspíš neklame. Narodil se v roce 1972 v Sydney, ale po dokončení vysoké školy žil jako globální vandrák v Montrealu, Vancouveru, New Yorku, Paříži a Barceloně, přičemž se střídavě živil jako kameraman, pracovník telemarketingu, soukromý detektiv („Ne tak zajímavé, jak by se mohlo zdát“) a učitel angličtiny.

Rozdílní autoři, různá města, odlišné profese. Kdyby Toltz nepřišel se Zlomkem celku a kdyby ho poroty nadšeně nenominovaly do užšího výběru na Bookerovu a pár dalších cen, mohl by dnes vychvalovaný autor působit dojmem ztracence. Jenže ve své prvotině, jejíž rukopis s sebou tahal po světě čtyři roky, doplňoval ho a přeskupoval po kavárnách a hostelových pokojích, Toltz všechny ty střípkovité zkušenosti úročí. Ne že by tato bichle byla autobiografií, vůbec ne, jde o čistou fikci. Je to ovšem úctyhodná syntéza, a Zlomek celku tak aspiruje stát se klasikou neustále migrujícího a medializovaného světa, přinejmenším v oblasti zábavné literatury.

Podivín Martin Dean

Zábavné? Ten úsměv tuhne na rtech: podobně jako Cervantes vyslal do světa dona Quijota nikoli, aby ukázal bláznivost jednoho rytíře, ale bláznivost celého světa, Toltz si vymyslel rodinu Deanových. Prvního z bratrů, Terryho, Austrálie miluje víc než kohokoli jiného na světě. Ostrovní kontinent má z obecně známých historických důvodů pro kriminálníky slabost. Terry navíc nezabíjí jen tak někoho pro nic za nic: zaměřuje se na sportovce, kteří porušují pravidla fair play, a sport je druhá slabost Australanů hned po zločincích. Když pak Terryho uvězní a on při požáru vězení zemře, je to národní tragédie, asi jako když dostali pistolníka Neda Kellyho.

Terryho bratra Martina pro změnu celá Austrálie nenávidí: vymyslel totiž loterii, jež měla z obyčejných lidí udělat milionáře, ale všechno se mu vymklo z rukou a peníze obyčejných Australanů zpronevěřil. Právě Martin je jedním ze dvou vypravěčů knihy, tím druhým je jeho syn Jasper. Mají něco společného: Martin žije ve stínu slavného bratra, Jasper zase ve stínu podivínského otce, přičemž oba se snaží z toho stínu vymanit, ale ani jednomu se to příliš nedaří. Martina se novináři celý život budou ptát na Terryho a Jasper se jako všichni synové tak moc snaží být jiný než otec, až na sobě zděšeně zpozoruje jeho rysy. Z pohledu Jaspera je vlastně celá kniha pomstou: „Otec mě trestal za to, že existuju, a teď je řada na mně, abych za to, že existoval, potrestal já jeho,“ říká hned v úvodu. To sice zní jako začátek pamětí syna nacistického zločince, ale všechno je úplně jinak.

Zlomek celku je v první řadě mimořádně zábavnou knihou: sedm set padesát stran je sice dost, ale tato tlustá kniha se nese na velmi lehkých nohou. Tím, že Toltz vytvořil postavu podivína Martina Deana, jehož život začal čtyřletým kómatem a pak ho provázela samá zklamání a ústrky, s nimiž se vyrovnával studiem filozofie a vymýšlením neskutečných projektů, vytvořil si zároveň prostor pro to, aby svérázně komentoval vše od sportu po náboženství a od sexu po lásku. „Nedalo se o tom vůbec pochybovat, byl jsem v krizi. Navíc jsem kvůli nedávným změnám struktur většinového chování různých věkových skupin přesně nevěděl, v jaké krizi vlastně jsem. Jak to mohla být krize středního věku, když čtyřicet dnes znamená dvacet, padesát třicet a šedesát čtyřicet? Kolik mi kurva vlastně bylo? Musel jsem si přečíst nedělní novinovou přílohu o životním stylu, abych se ujistil, že to, čím procházím, určitě nebude puberta.“ Toltz a jeho postavy nemají k ironii nikdy daleko, a pokud by se autor rozhodl zkrátit svůj román pro potřeby školního vzdělávání, mohl by z něj snadno vytvořit soubor aforismů.

A to je další plus knihy: jde potenciálně hned o několik knih. Některé jsou přímo součástí textu, například Martinův milostný deník z Paříže nebo ukázky z Příručky pro zločince (názvy kapitol: Červená se line záře: Žhářství a ty; Zločiny bez motivu: Proč?; Zločiny ze zvrhlosti: Jenom pro milence apod.). Jejím autorem je jedna z výrazných vedlejších postav, které požitek z knihy umocňují, protřelý kriminálník a tvůrce demokratického zločineckého družstva Harry West. Podobně výraznou postavou je také Jasperova první láska, vysoká zrzka, pojmenovaná příkladně Výheň ve Výšinách. Jako by v australské buši nebylo těch požárů už tak dost…

Mezi Voltairem a Vonnegutem

Čtenář se za prvními několika sty stranami stačí sotva ohlédnout. Toltz nešetří bonmoty, prokládá vyprávění dalšími texty osobitého ražení, nečiní mu potíž vykouzlit na pár stranách originální postavu. To, co zprvu může působit jako pouhé vršení bizarních kuriozit, se navíc záhy začne organicky spojovat, až vzniká dojem rodinné ságy. Ale snad proto, že tu zcela chybějí postavy starostlivých matek, nemůže to dopadnout příliš dobře.

Na druhou stranu, této knize je i co vytknout. Martin a Jasper Deanovi jsou několikrát představováni jako lidské protiklady, jenže oběma až příliš prosvítá naturel autora, takže čtenáři naopak činí obtíž jednoho od druhého pocitově odlišit. Druhá výtka je závažnější, ačkoli zároveň neurčitější: aby šlo Zlomek celku s čistým svědomím označit za velký román se vším všudy, Toltz by musel méně myslet na čtenáře „tam venku“. Když vás text lechtá na bránici, svádí a vzrušuje, není to rozhodně nic nepříjemného. Jenže i toto svádění může časem unavit. A leckdo by byl nakonec radši, kdyby autor svedl něco jiného: boj, díky kterému by pro svou knihu urval ještě jednu hlubší úroveň (ta citelně schází například ve chvíli, kdy Martin Dean umírá). Vše se nese až v příliš nadneseném duchu, žádný sestup do propasti se nekoná. Neznamená to, že by se v Toltzově próze, jako v každé jiné, která stojí za řeč, nevyskytovaly emocionálně silné okamžiky nebo chvíle jakéhosi náhlého zjevení. Ale intelektuální reflexe, ironie, sarkasmus a příležitostný cynismus rozhodně převládají. Jinými slovy: je to satira a tyátr, schází tajemství.

Recenzent Wall Street Journal Kyle Smith trefil hřebíček na hlavičku, když Zlomek celku charakterizoval jako „něco mezi Voltairem a Vonnegutem“. Jde o Voltaira a Vonneguta v nejlepší formě, a kdo si Zlomek celku vezme na dovolenou, těžko může být zklamán. Ovšem k pomyslnému celku by Zlomek celku měl ještě o zlomek blíž, kdyby Voltaira a Vonneguta doprovodila i třetí sudička – třeba někdo z autorů na hřbetech knih z Toltzových internetových stránek.

Steve Toltz: Zlomek celku. O otcovraždě a jiných rodinných potěšeních 
Přeložil Tomáš Suchomel, Jota, Brno 2010, stran 750 

Autor je spisovatel a redaktor měsíčníku Host.