Naposledy v ČNB

Je tomu bezmála dvanáct let, co jsem vstoupil do této instituce, tehdy s šestiletým mandátem viceguvernéra. Jasně si pamatuji, jak jsem tehdy v neděli před mým prvním pracovním dnem seděl v kanceláři a přemítal, že šest let je hodně dlouhá doba. Při zpětném pohledu to je úsměvné. Ponechávám stranou, že po rezignaci mého předchůdce můj mandát doznal podstatné změny a práce ještě hodně nabyla na intenzitě a odpovědnosti. Hlavně jsem se ale fatálně mýlil v tom, kolik se toho budu muset – a vlastně nepřetržitě – učit a jak rychle bude čas utíkat.

Poslední dny a týdny před koncem mého působení v České národní bance mě vedou k ohlédnutím za těmito roky. Možná bych měl říci k hodnocením, ale na ta je příliš brzy a budou chtít trochu odstup. Opakovaně mě napadá, že to je podobné jako s dětmi: čas rychle utíká a člověk si mnohdy ani neuvědomuje, jak rychle rostou a mění se. Tady mám podobný pocit; čas utíkal hodně rychle a teprve při pohledu zpět si uvědomuji, jak moc se změnil nejen způsob fungování této instituce, ale i její samotná činnost. Měnová politika, dohled nad finančními trhy, platební styk, správa devizových rezerv a další oblasti, ve všem došlo k zásadním změnám; centrální banky a dohledové instituce mají dnes velmi odlišné přístupy ve srovnání s dobou před deseti, dvaceti lety. A vývoj jde dál. To, co jsme považovali v posledních letech takřka za kanonické, je pod vlivem…