Světlo přišlo z východu

Zatím na Velehradě panuje klid, ale za pár dní bude všechno jinak. „Teď s děckama očistíme chodníky od trávy, pak postavíme pódia a všechno propukne,“ říká farář Petr Přádka na liduprázdném nádvoří velkolepého kláštera. Barokní budovy citlivě zasazené do okolních zelených kopců slovácké krajiny nesou ještě na některých místech stopy komunistické devastace, ale bortících se zdí už je minimum. Velký panel u vstupu návštěvníky informuje, že se areál dává do pořádku za peníze Evropské unie a v budoucnu tu má vzniknout duchovní a kulturní centrum. Na nádvoří je klid, jen občas na něm zastaví cyklisté, prohlédnou si hlavní chrám a zase jedou dál. Velehrad prostě působí jako řada dalších církevních staveb, které se postupně dávají dohromady. Toto místo je však výjimečné. Stejně jako svátek, který se zde bude mohutně slavit.

Česká rarita

Jako každý rok dorazí 5. července na Velehrad desítky tisíc poutníků toužících oslavit výročí příchodu křesťanských misionářů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Je to staletá tradice, kterou se nepodařilo přervat ani protináboženskému komunistickému režimu (viz rámeček). Co do účasti věřících se vždy jednalo a jedná o dosud největší křesťanský svátek v Česku. Tiché velehradské nádvoří se na den promění v jeden velký chrám, kde slouží mše všichni biskupové Čech a Moravy pro tisícovky lidí. Ale nejde jen o náboženství. Cyrila a Metoděje by vlastně měli oslavovat svorně všichni obyvatelé Česka. Původně církevní svátek totiž hned zkraje devadesátých let minulého století přijal za svůj i nově vzniklý demokratický stát. Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje je jediným církevním a zároveň státním svátkem našeho současného kalendáře. V Česku, pověstném svým chladným odstupem od všeho církevního, jde svým způsobem o raritu.

Co ale vlastně ten den zdejší občané oslavují? To je otázka. Pro lidi, kteří nevyrazí na velehradskou pouť, je Cyrilovo a Metodějovo výročí prostě dnem volna, kterým se dá příjemně prodloužit letní víkend. A ostatně i věřící těžko hledají odpověď, čím je připomínka dvou mužů z více než tisíc let starého dávnověku dodnes významná. „Oni pro nás symbolizují počátek víry a vzdělanosti v Čechách a na Moravě,“ říká o dvou misionářských bratrech farář Přádka, který velehradskou farnost vede už sedmým rokem. „Ale já se v poslední době víc než hloubáním nad významem toho svátku zabývám stavební činností,“ dodává s úsměvem. A nad významem svátečního dne podle otce Přádky příliš nehloubají ani samotní poutníci. Jezdí na Velehrad prostě proto, že ho před dvaceti lety navštívil populární papež Jan Pavel II., že tu budou slavit mši se všemi svými biskupy a že je tu čeká doprovodný program třeba v podobě křesťanských kapel. „Slavit Cyrila a Metoděje na Velehradě je prostě tradice, tady je centrum cyrilometodějské úcty,“ říká Petr Přádka.

Při bližším zkoumání se však ukazuje, že tato tradice v sobě skrývá příběh dvou odvážných a nekonformních mužů, kterým se díky prozíravosti, charismatu a schopnosti vcítění povedlo stvořit celou jednu novou kulturu. Čechům a Moravanům, na jejichž území cyrilometodějský „projekt“ vznikl (a vzápětí hned zkrachoval), zároveň příběh obou bratrů připomíná, že české a moravské země od počátku osudově leží na hranicích mezi kulturami a politickými systémy Východu a Západu. A že jsme vždy znovu nuceni se rozhodovat, kam chceme vlastně patřit.

Cesta za dobrodružstvím

Kdyby se měly brát v úvahu jen politické dějiny, byla by takzvaná Velká Morava pouhou sto let trvající epizodou mezi devátým a desátým stoletím našeho letopočtu. Jednalo se sice o první stát, který si sami zřídili a kde si sami vládli Slované a v době svého největšího rozkvětu se říše rozpínala od dnešního Chorvatska až po Německo. Podobných státních útvarů, které rychle vyrostly a potom zase rychle zmizely, znají však historici desítky. Co podle historiků z Velké Moravy dělá skutečný fenomén, je právě křesťanská a kulturní mise bratrů Cyrila a Metoděje, která ovlivnila vývoj států na východ od nás na celá staletí. K ničemu by ovšem nedošlo, nebýt souhry náhod – a zároveň obdivuhodné schopnosti obou bratrů porozumět novým výzvám ve vzdálené zemi a jejich odvahy podnikat kvůli těm výzvám riskantní, na tehdejší dobu nekonformní kroky.

Vše začalo vlastně docela prozaicky politickou úvahou jednoho knížete. Vládce velkomoravské říše Rostislav zdědil po svém předchůdci silný stát s bohatou kulturou a vojenskou mocí, která mohla sebevědomě konkurovat sousedním říším. Jako ambiciózní vládce ale věděl, že jeho státu cosi chybí do úplné suverenity: vlastní církevní správa. Kněží v Rostislavově státě podléhali svým nadřízeným ze sousední franské říše, která zároveň byla největším Rostislavovým konkurentem hrozícím jeho stát vojensky pohltit. Církevní moc přitom nešlo ignorovat, protože v raném středověku byli zástupci církve jediní, kdo ovládali čtení a psaní, a jako takoví představovali prakticky jedinou sílu schopnou vést diplomatická jednání mezi státy a uzavírat dohody. Zjednodušeně řečeno, Rostislav na svém území živil mocnou organizaci podléhající cizímu a potenciálně nepřátelskému státu. A chtěl to změnit.

Nejprve vyslal žádost k papeži do Říma, aby papež poslal na Moravu své vlastní misionáře, kteří tam zřídí církevní organizaci podléhající jen Římu a Rostislavovi. Žádost však byla odmítnuta, vládci západní církve vyhovovalo tehdejší mocenské rozložení a nechtěl ho narušit. „Zřejmě od putujících kupců Rostislav ale věděl, že kdesi na východě leží velká křesťanská říše zvaná Byzanc. Tak vyslal druhou žádost o misionáře tam,“ říká expert na dějiny Byzance Vladimír Vavřínek. A měl zde větší štěstí. Východní říše zrovna zažívala období kulturního vzestupu, místní učenci začali objevovat kouzlo antické vzdělanosti, v císařském paláci dokonce vznikla vysoká škola, kde se pěstovala výuka jazyků, matematiky a filozofie. Do módy také přicházely jakési intelektuální salony, kde se učenci a jejich žáci pravidelně scházeli k učeným disputacím. V tomto prostředí vyrůstají také bratři Cyril a Metoděj. Pocházejí ze solidní úřednické rodiny a oba prošli kariérou úředníků u byzantského dvora, jako vzdělaní intelektuálové ovšem hledali místo, kde by mohli nejlépe rozvinout své talenty – ve službě křesťanskému Bohu.

V Byzanci osmého století tato kariéra slibuje téměř nekonečné dobrodružství. Náboženská dogmata ještě zdaleka nejsou usazená tak, jak to známe dnes, a lze o nich donekonečna debatovat s každým, kdo k tomu má ochotu. A ochotu mělo opravdu hodně lidí. Doboví kronikáři s jistou ironií komentují skutečnost, že v raně středověké Byzanci se vášnivé teologické spory vedly i na tržištích, přičemž každý trhovec měl svůj vlastní názor na „podstatu Boží“ a jiná vysoce aktuální témata. Služba Kristu ale neslibovala jen intelektuální dobrodružství. Vzmáhající se byzantský stát zároveň vysílal mise do všech stran, aby navázal diplomatické kontakty s okolními státy a rozšířil svůj vliv. Cyril a Metoděj si tak ve službách Byzance vyzkoušeli cestu na Krym k národu Chazarů a zřejmě se chystali i na misionářskou pouť k národu slovanských Bulharů. Někdy kolem roku 862 ale přicházejí k byzantskému císaři Michaelovi III. poslové z jakési hodně vzdálené země, Velké Moravy, s žádostí o misionáře, kteří by dovedli přiblížit lidem křesťanskou víru v jejich vlastním slovanském jazyce. V životě Cyrila a Metoděje nastává zásadní zlom, který ve výsledku předurčil budoucnost celé východní Evropy.

Mluvme po jejich

Není jasné, do jaké míry byli oba bratři na svou misi už dopředu připraveni, každopádně změna, kterou se jim podařilo provést, byla epochální. Oba mateřským jazykem Řekové se naučili slovansky jako mladíci, když vyrůstali v Soluni tehdy osídlené slovanskými národy. Cyril navíc jevil zájem o jazyky a později v cařihradském „intelektuálním salonu“ vedeném učencem a budoucím církevním patriarchou Fotiem se v diskusích hojně zabýval problémem, jak srozumitelně formulovat složité teologické otázky. K misi měli dobré předpoklady i zkušenosti a bylo logické, že císař vybral k daleké cestě právě je. Dvojice si však vytkla cíl, který sahal vysoko nad obvyklý účel tehdejších misijních cest – vytvořit pro slovanské národy zcela nový spisovný jazyk, ve kterém by se odehrávala i samotná bohoslužba.

V dnešní době to není nic neobvyklého, ale připomeňme, že ještě před padesáti lety církev nepřipouštěla při mších jiný jazyk než latinu. Pro církev Cyrilovy a Metodějovy doby platilo, že přípustnými jazyky, se kterými se při liturgii smí „oslovovat Bůh“, jsou jenom řečtina, latina a hebrejština. „Mluvit s Bohem“ jiným jazykem zavánělo těžkou herezí. „Ze strany obou bratrů to byl naprosto revoluční krok,“ říká Vladimír Vavřínek. Jejich přesvědčení, že lidé mají právo rozumět tomu, čemu věří, ovšem bylo silnější než strach z konfliktů. Ty samozřejmě nastaly, zvlášť poté, co začali vyučovat s podporou knížete Rostislava na Velké Moravě a vytvářet tak konkurenci kněžím organizovaným z franské říše. Oba dva se však osvědčili jako zdatní diplomaté: své kroky obhájili před římským papežem, který jejich liturgii schválil. Jejich argumenty při disputacích u papeže přitom byly vyloženě „pokrokářské“. Svůj postup obhajovali tak, že svět nebyl stvořený naráz, ale že věci vznikají postupně, tudíž že mohou vznikat i nové jazyky pro „komunikaci s Bohem“. Přeloženo do dnešní řeči: existuje vývoj a ten se nemá uměle brzdit.

Experiment obou bratrů však nakonec nevyšel. Alespoň ne tak, jak si představovali. Po papežském schválení získala Velká Morava sice církevní samostatnost, Metoděj se stal arcibiskupem a Velká Morava suverénním státem. Přítomnost dvou konkurenčních církevních organizací v zemi ale vytvářela neustálé napětí a kněží spadající pod východofranskou říši se neustále snažili na slovanských kněžích vedených Metodějem dobýt ztracené pozice. Po jeho smrti nakonec zvítězili. Rostislavův nástupce nepovažoval za smysluplné udržovat v sousedství s mocnou východofranskou říší křehkou samostatnost, prohlásil se za podřízeného franskému panovníkovi a na důkaz toho slovanské kněží ze své země vyhnal. České země a Morava se díky tomu navždy připoutaly k západní církvi a tím i k západní Evropě. Ale slovanská kultura už díky překladům duchovních textů do staroslověnštiny zapustila kořeny a nezadržitelně se šířila po celém Balkáně, Ukrajině a Rusku (kde se dodnes užívá jako liturgický jazyk).

Někde mezi

„Pozoruhodné je, že se během jedné generace podařilo ustavit spisovný jazyk, který se plně vyrovnal řečtině nebo latině,“ hodnotí misi Cyrila a Metoděje Vladimír Vavřínek. Zároveň ale – jak dodává – se země, které přijaly staroslověnskou kulturu za svou, dostaly do „sféry vlivu byzantského státu“. Což bylo dáno tím, že oba bratři byli Byzantinci, přinesli s sebou i byzantské zákoníky a všechny národy, které se jimi nechaly ovlivnit, nasměrovali východním směrem.

Se znalostí pozdější historie se jeví jako štěstí, že Čechy a Morava nakonec zůstaly ve sféře vlivu Západu. Ale neplatí to tak docela. Mise Cyrila a Metoděje nebyla nikdy zapomenuta a pokaždé, když se Češi či Moravané ocitli v izolaci, obraceli se na východ. „Byli to třeba husité, kteří se pokoušeli o unii s východní církví,“ říká odborník na staroslověnštinu Václav Čermák. Podobně koketovali s ideou sjednocení se slovanským carským Ruskem národní obrozenci v devatenáctém století. Když zjistili, že by jim to nepřineslo nic dobrého, hlásali alespoň „ideu cyrilometodějskou“, jež měla vést ke sjednocení všech slovanských národů ležících mezi ruskou říší a Německem. Vysloužili si za to kritiku od T. G. Masaryka, který prohlásil, že jde o kříšení dávno mrtvé historické události. Nicméně touha obracet se o pomoc k Východu nikdy úplně nepominula a podle všeho trvá dodnes.

NA VELEHRAD!

Vznik velehradských poutí má kořeny v období sílícího národního obrození, kdy sem začali proudit křesťanští poutníci ztotožňující klášter s legendárním Veligradem, údajným centrem velkomoravské říše. Zásadního významu dosáhly až během komunistického režimu, kdy sloužily věřícím jako pololegální demonstrace proti komunismu. Do dějin vstoupila zvlášť pouť v roce 1985, kdy polský papež Jan Pavel II. prohlásil Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy a velehradské bazilice daroval papežskou zlatou růži, což je zvláštní církevní vyznamenání. Pouti se zúčastnilo sto tisíc lidí, kteří otevřeně provolávali protikomunistická hesla a zúčastněné funkcionáře komunistického státu vyzývali k dodržování lidských práv. Státní bezpečnost poté konstatovala, že se akce naprosto vymkla kontrole.