Noví Češi z Afriky

Tereza se hlavně nechce cítit jako hrdinka. „Touha starat se o dítě, které není vaše vlastní, mi připadá skoro samozřejmá, takže moc nechápu, že to nepřipadá normální i ostatním. A je přece jedno, jestli se to dítě narodilo v Česku, nebo v Africe,“ říká třicetiletá žena ze středočeské Kutné Hory. „Svět to nespasí, ale aspoň dáte rodinné zázemí jednomu dítěti, které by je jinak nemělo.“

Tereza už má dva syny v předškolním věku, ale že adoptují cizí dítě, se s manželem rozhodli už dávno. Zkoušeli to tedy nejprve v Česku a prožili přitom stejnou beznaděj jako spousta potenciálních rodičů: proces byl zdlouhavý a dítě by do péče získali až za několik let, v době, kdy by oba synové chodili už do školy. Frustrováni zjistili, že snazší než získat do péče romskou holčičku z českého dětského domova bude adoptovat dítě ze zahraničí. A protože kamarádka delší dobu jako novinářka působila na východě Konga, padla volba na tuto válkami, násilím a korupcí ničenou zemi ve středu Afriky.

Adopce z Konžské demokratické republiky nakonec nebyla jen rychlejší než ta z českého ústavu. Známí na ni i lépe reagovali. „Když jsme si chtěli osvojit romské dítě, tak nám všichni říkali, že jsme blázni. Teď vědí, že čekáme na holčičku z Afriky, a těší se na ni s námi. Pořád se ptají, kdy už přijede. Kde se bere tento rozdíl, proč se netěšili i na tu cikánečku? Lidi si…