Mám takový sen…

Vzbudím se v jedenáct dopoledne. Je ale celkem jedno, kolik je hodin, protože dnes, stejně jako jiné dny, nikam nespěchám. Probudím se, protože potřebuju na záchod, a cestou zjistím, že jsem příliš unavený na to, abych pomýšlel na cokoli jiného než vrátit se zase zpátky do postele.

Už jsem opět nemocný. Moje nemoc ale není obyčejná nemoc. Je to nemoc chronická, vyčerpávající a má úplně ten nejhorší název, jaký kdo kdy mohl vymyslet. Mám ji už mnoho let. V posledních letech jsem ale doslova více nemocný než zdravý. Úplně zdravý tedy nejsem nikdy, ani když se cítím alespoň relativně lépe. A když jsem nemocný, nemoc se obvykle – tak jako dnes – projevuje neuvěřitelnou slabostí a vyčerpaností.

Spím do tří hodin do odpoledne. Načerpám alespoň tolik sil, že jsem schopný provést základní hygienu. Potom se jdu najíst. Musím na stole odsunout nádobí, abych měl alespoň trochu prostoru, už se mi tu začalo nepěkně vršit. Rád bych ho sklidil, ale každý pohyb navíc mě hrozně vyčerpává i fyzicky bolí. Dát jeden talíř do myčky je nadlidský úkol. Představa, že bych si měl vyndat čisté nádobí z myčky a dát do ní špinavé, je stejně vzdálená asi jako Alfa Centauri. Je pro mě těžké i sedět, při jídle se různě kroutím, opírám si čelo o stůl a trochu u toho i naříkám, jak mě bolí celé tělo. Není to ale exhibicionismus, nepotřebuju nikomu nic dokazovat, protože tu nikdo jiný ani není. Sednu si…