Druhá šance

Když hrála předminulý týden Argentina s Jižní Koreou, bylo ve čtvrtek v osm hodin ráno megaměsto Buenos Aires úplně prázdné. Na pětiproudých dálnicích by se klidně dal hrát fotbal, protože auta se někam vypařila. V metru a příměstských vlacích, jindy po strop napěchovaných lidmi, si člověk mohl docela dobře lehnout, a dokonce ani žebráci nepracovali. Jen před velkoplošnými, nově namontovanými obrazovkami v bufetech a barech bylo narváno a podávaly se dortíky s polevou v národních barvách. Fanoušci národního týmu oblečení do modro-bílých pruhovaných dresů, kterým na hlavách trůnily šaškovské obří čepice, postávali vedle lékařů v bílých pláštích, zametači chodníků se opírali o svá košťata a společně pak všichni křepčili, objímali se, otevírali okna, křičeli z nich „góóól“ a foukali na ty strašné plastikové trubky.

Mnozí sociologové a političtí analytici tvrdí, že fotbal je jakési moderní náboženství. Společně mu propadají miliony lidí všech vyznání, ras a původů. V zemích, jako je Argentina nebo Španělsko, má člověk ale dojem, že fotbal je především kolektivní antidepresivum. „Už měsíc všichni cítíme, že je všechno v pořádku. Zapomeneme na třicetiprocentní inflaci, ekonomickou krizi, na nebezpečné ulice, chudinské čtvrti… Aspoň ten fotbal umíme jako nikdo na světě,“ myslí si velká fanynka argentinského fotbalu a Diega Maradony, studentka mezinárodních…