V magii hudba nikdy nechybí
Troubení na vuvuzely na jihoafrickém fotbalovém šampionátu přivádí diváky u obrazovek k šílenství, domácí fanoušci a hráči si však intenzivní bzukot nemohou vynachválit. Etnomuzikolog Vlastislav Matoušek na fotbal nechodí, ačkoli různých podobných trumpet má – mezi dalšími tisíci nástrojů – doma několik. Láska Afričanů ke zvuku, z nějž Evropanům praská hlava, je podle něj nanejvýš pochopitelná.
Říká se, že vuvuzely jsou potomky zvířecích rohů, na které Afričané troubili odnepaměti.
Jde v podstatě o starý princip v nové praktické úpravě, která se dá snadno a levně vyrábět z plastu. Ukážu vám, jak zní jeden podobný kousek vyrobený z antilopího rohu. Slyšíte? Je to hodně podobné. V celé Africe jsou takové trumpety velmi rozšířené, hrají na ně celé ansámbly. Každý hráč má roh jinak naladěný, každý hraje jiný rytmický vzorec a celé se to skládá do takového trochu kakofonického zvuku. Ovšem přesně takový posluchači chtějí. V severnějších částech subsaharské Afriky, které jsou pod vlivem islámu, působily takové sestavy s trumpetami nebo bubny při dvorech lokálních vládců, hrály třeba při audiencích.
Něco jako evropské fanfáry?
Tak nějak, ale hrály nejen při slavnostních příležitostech, ale také třeba ráno troubily budíček. V nejarchaičtější podobě se troubení samozřejmě používalo při náboženských obřadech, třeba pro vyvolání duchů předků nebo během iniciace. Takový roh byl rituálním předmětem, který nesměly spatřit ženy a děti. Pygmejové dodnes používají při obřadech nástroj lusomba, troubí se na něj, ale zároveň slouží jako mluvící trubice pro zkreslování hlasu. To je typický rys hudebního vývoje archaických společností – než se začalo troubit, trumpety sloužily jako takový megafon.
Na fotografii vypadá pygmejský nástroj hodně podobně jako vuvuzela.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
