Kuličky

Nedávno jsem zahlédla několik chlapců cvrnkajících kuličky, obrázek dnes již velmi vzácný. Mnohem častěji si děti hrají třeba s modely letadel na vysílačku nebo jsou zalezlé někde v koutě s počítačem. Přesto jsou to spíše kuličky než počítač, co dětem umožní poznat skutečný svět kolem nás a podpoří jejich fantazii.

Nám dospělým mohou kuličky sloužit k modelování společenských souvislostí. Jsou jako lidé, se kterými si pohrává Osud. Velké, malé, barevné či přírodní, odrolené či pyšně skleněné. Vhozené do hry rodiči, usměrňované učiteli, kutálejí se ke svým důlkům. Každá se hodí do jiného. Životním úspěchem lidí i kuliček je, když zapadnou do důlku, který jim dokonale sedí. Společnost, která dokáže vhodně umístit kuličky, je výkonná a v pohodě. Působí v ní učitelé, kteří rádi učí, lékaři s citem pro diagnózu, spravedliví a neúplatní soudci, členové vládních rad, kteří rozumějí věcem, o nichž vynášejí soudy. Také zedníci, kteří mají radost z krásné zdi, starostové, kteří se opravdu starají, a děti, co chodí rády do školy. Utopie… Ale přece se některé společnosti alespoň snaží kráčet tímto směrem, umožňují svým členům svobodně hledat cestu k nejvhodnějšímu důlku, mají smysl pro fair play. Dbají, aby do kuliček nikdo nestrkal klackem, či je dokonce nezašlapával do hlíny. Aby se skleněnka neskulila do mělkého důlku hned vedle, protože ji někdo tajně pošoupl. Pokud se kulička netrefí napoprvé a ráda by poskočila jinam, dostává další šanci.

Naše vlast na tom…