Kosím, tedy jsem

V posledních letech se objevují reklamy na kurzy meditačního sečení trávy. Má podle vás tato cyklická práce meditativní účinky?

Jistě, vyčistí to hlavu, zbytek se špatně popisuje, to je za slovy. Důležité je, že se při tom zaměstná celé tělo. Znám třeba jednoho chlapa tady na Šumavě, který seká vždycky dvě hodiny na drahém traktůrku. A pak, aby měl nějaký pohyb, koupil si za další velké peníze posilovací stroj a na tom cvičí. Tady uprostřed Šumavy zavřený v pokoji, je úplně spařený a místo, aby energii věnovala půdě, vráží ji do stroje. Tak mu říkám: Vezmi si kosu a hrábě a za tři hodiny máš nacvičeno i trávu pokosenou, nemusíš na rotoped. Ale nemyslím to opovržlivě, je moc fajn.

Jak vás vůbec napadlo soutěžit v sekání kosou?

Celé to vzniklo tady na té louce. Chtěl jsem poznat chlapy, kteří opravdu umějí kosit a naučit se to od nich. A hned první rok se přihlásila spousta místních, včetně mladých kluků, kteří si o sobě mysleli, že to umějí dobře. A pak je ti staří úplně rozcupovali. Přijel i slovenský emigrant a ekologický zemědělec z Kanady Peter Vido, asi největší propagátor kosení na světě. Ten mě naučil nejvíc, beze slov.

A jak takový závod probíhá?

Jsou různé způsoby, my jsme nejdřív přebrali rakouský systém, kdy se pro každého sekáče vytyčí jeden ar. Mistr Slovenska ho vysekal za čtyři minuty a padesát vteřin, nejrychlejší Šumavan…