Kolik stojí příroda

Nebylo to příliš vkusné představení. Kulisy tvořila velká průhledná koule, do které byl – v džungli okolního betonu – uzavřen malý kousek „přírody“: tráva a několik rostlin, mezi nimiž způsobně sedělo pár plyšových tygříků, pand a jakýchsi obtížně identifikovatelných pruhovaných pardálů. Mručení té divé zvěře zprostředkovávaly skryté reproduktory. V hlavní roli účinkoval evropský komisař pro životní prostředí, který do „bubliny biodiverzity“ vstoupil bos, provázen blesky fotoaparátů. Coby Bůh Otec kráčel po jásavě zeleném trávníku, bral do rukou plyšové pandy a kynul novinářům tísnícím se vně umělohmotné koule.

Úvod ekologické konference Green Week, pořádané začátkem června v Bruselu, se zkrátka moc nepovedl, její téma je však důležité. Letošní rok je rokem biodiverzity, rozmanitosti živočišných a rostlinných druhů, na jejímž úbytku se podepisuje především člověk. A je také rokem dvou nesplněných cílů, které si vytyčil jednak svět jako celek, jednak Evropská unie.

Jedno Řecko ročně

„Když antilopy sajgy, sídlící odnepaměti ve stepních savanách, když tihle prastaří sudokopytníci, starší než sám čas, klabonosá zvířata s širokánskými zvednutými nozdrami, prohánějící vzduch plícemi s takovou vehemencí jako velryby vody oceánu skrz kostice – tedy když se tyto sajgy pronásledované svými odvěkými nerozlučnými nepřáteli vlky daly do pohybu, když vyděšeně prchající stádo za sebou v panice strhlo stádo sousední a pak ještě jedno… půda ubíhala pozpátku a duněla jim pod nohama, jako duní pod letním lijákem a krupobitím.“ Tak zachytil útěk antilop před predátory v románu Popraviště kyrgyzský spisovatel Čingiz Ajtmatov a zaznamenal, že sajgy tatarské nelovili jen vlci: pomocí vrtulníků a pušek je masakrovali sovětští kolchozníci.

Sajgy se kdysi potulovaly v milionových stádech po stepích a polopouštích Eurasie, ještě před čtyřiceti lety jich žilo milion a čtvrt; dnes jich zbylo – převážně na území Mongolska – jen asi 60 tisíc. A příběh pokračuje: koncem května přišla zpráva z jižního Uralu, kde bylo nalezeno téměř 12 tisíc uhynulých sajg, skoro polovina tamní populace. Zabila je pravděpodobně infekce vyvolaná oslabením imunitního systému. To mohl způsobit například stres, otrava nebo hladovění během tuhé zimy.

hromadnému úhynu sajg došlo v roce, který měl být z hlediska ochrany přírody přelomový. Celkem 193 zemí, které se připojily k mezinárodní Úmluvě OSN o biologické rozmanitosti (vstoupila v platnost v roce 1993), se před osmi lety zavázalo, že do roku 2010 bude globální úbytek biodiverzity zpomalen. Jinými slovy: mizení živočišných a rostlinných druhů a ničení prostředí, ve kterém žijí, se mělo nejpozději letos „výrazně zmírnit“. Evropská unie se pak rozhodla, že úbytek biodiverzity na svém území k letošnímu roku dokonce úplně zastaví.

K Nepodařilo se ani jedno, ani druhé. Vyplývá to z několika souhrnných zpráv a odborných článků citovaných na úvod bruselského Zeleného týdne (účastnilo se jej téměř 3500 lidí z celého světa – různých expertů, představitelů EU, členů nevládních organizací apod.).
Většina trendů zůstává stejně hrozivá jako v minulosti. Situace řady ohrožených druhů se zhoršuje, riziko, že vymřou, vzrůstá. Nejde jen o notoricky známé tygry, horské gorily či jiné velké savce, ale třeba i o mnohé obojživelníky. „Naposledy spatřen v roce 19×x, od té doby jej nikdo neviděl“ – tak zní typická poznámka u desítek druhů žab, kdysi hojných v Austrálii, Ekvádoru a dalších zemích. Alarmující je rychlost, s jakou podléhají zkáze koráli. Mizejí lesy – i když se kácení a vypalování tropických pralesů v posledních letech trochu zpomalilo, stále ještě je ročně vymýcen prales o rozloze Řecka. „V globálním měřítku ztrácíme jedno procento biodiverzity ročně. Na územích, kde ještě hodně biologické rozmanitosti zůstalo, se úbytek zrychluje,“ říká Jon Hutton, ředitel Světového monitorovacího centra ochrany přírody UNEP.

Jednou z mála pozitivních zpráv je, že řada ochranářských strategií přináší své ovoce a situace by bez nich byla ještě podstatně horší. Trochu to připomíná snahu zastavit holýma rukama nezabrzděný automobil, který se rozjíždí z kopce; naše síly stačí na to, aby se neřítil stále rychleji, zabránit mu v jízdě však nedokážeme.

Svět jako Evropa

Bezútěšnost zpráv o biodiverzitě má spoustu příčin, třeba nedostatek kvalitně řízených chráněných území nebo takzvané perverzní subvence, vyplácené rybářům a zemědělcům (jde o všeobecně vžitý termín, který odkazuje na pokřivení trhu a nežádoucí vedlejší efekty). Je ale vzhledem k povaze současného světa vůbec možné úbytek biodiverzity zpomalit?

Největším „škůdcem“ je zemědělství, přesněji proměna přírody v intenzivně obhospodařovaná pole a různé plantáže. Zemědělská půda nyní zabírá asi třetinu rozlohy souší a pořád nestačí ani pro výrobu potravin. K miliardě lidí, kteří již trpí na Zemi hlady, přibylo loni dalších sto milionů. Do poloviny století má počet obyvatel Země vzrůst ze současných necelých sedmi miliard na devět. Žádná další „zelená revoluce“ – rychlý nástup nových plodin a technologií do zemědělství, který v 60. letech minulého století zachránil Indii od hladomoru – se přitom nerýsuje.

„Výnosy obilovin ještě rostou, ale stále pomaleji,“ upozorňuje Jon Hutton a s odkazem na nedávno vydanou zprávu Global Biodiversity Outlook 3 (Perspektiva vývoje globální biodiverzity 3) dokonce varuje, že naplní-li se nejpesimističtější scénář, zmizí do roku 2065 naprostá většina světových lesů. Pohled do citované zprávy naznačuje, že je to zřejmě předpověď až příliš temná, protože zmíněný scénář zachycuje vývoj světa v případě zcela nezvládnuté „klimatické“ politiky, která slepě podpoří biopaliva (soupeřící s potravinářstvím o zemědělskou půdu), aniž vezme v úvahu, jakou roli hraje v regulaci klimatu příroda. Takový vývoj není příliš pravděpodobný, například Evropská unie svoji podporu biopaliv v poslední době zmírňuje, a kdyby se katastrofický scénář začal naplňovat, zareagovali by nejspíš i další významní globální hráči.

Faktem ale zůstává, že hlad po potravinách i energii poroste, a tlak na kácení lesů proto zesílí. Polí a plantáží bude přibývat hlavně v Latinské Americe, Karibiku a subsaharské Africe, tedy v oblastech, kde stále ještě zbývá dost „nevyužité“ země. Jsou to ovšem zároveň místa, kde bychom měli biodiverzitu chránit především – nejvíce rostlinných a živočišných druhů totiž žije v tropech.

Jonu Huttonovi z toho všeho vychází, že se dnešní mladí lidé dožijí časů, kdy se bude většina planety podobat současné Evropě: kontinentu kolonizovanému průmyslovým zemědělstvím, s nejvíce fragmentovanou krajinou na světě. Jak je tedy na tom evropská biodiverzita a lze vůbec v tak intenzivně využívané krajině přírodu chránit?

 Dobrá a špatná zpráva

Některé trendy jsou v Evropě příznivé, každý pozitivní údaj je však proložen špatnou zprávou, zpravidla těžšího kalibru: Díky systému chráněných území Natura 2000, který pokrývá 17 % území EU a tvoří kostru ochrany evropské přírody, se zpomalil úbytek mokřadů, takže nyní přicházíme „jen“ o necelá tři procenta jejich rozlohy ročně. Jenže více než polovinu mokřadů Evropa ztratila už před rokem 1990, kdy ještě Natura v současné podobě neexistovala. Mírně přibývá lesů, ale daleko rychleji se rozšiřuje oceán betonu. O něco méně než dřív se hnojí a zlepšuje se kvalita vody v řekách a jezerech, nikoli však v mořích. Nedaří se zvládnout nadměrný rybolov. Celkově pro Evropu platí, že situace 40–85 % biotopů a 40–70 % biologických druhů je znepokojivá.

Kromě růstu měst s prstenci satelitů, nákupních středisek a obřích parkovišť, kromě dálnic a průmyslových zón se na tom podílí dotované evropské zemědělství. V druhé polovině 20. století se vymklo kontrole. Dotace, jejichž systém se rodil v časech poválečného nedostatku, podpořily snahu o co největší výnosy. Hnojiva a pesticidy ničily půdu a končily v řekách a podzemní vodě. Subvence zároveň křivily trh a připravovaly o obživu zemědělce v rozvojových zemích, kteří nedokázali levné evropské produkci konkurovat.

Po roce 2000 se situace zlepšila alespoň v tom smyslu, že dotace „zezelenaly“. Nejsou už vypláceny podle výnosů, podmínkou je respektování ekologických pravidel, například omezení dusíkatých hnojiv. „Jsem placen za to, že znovu sázím živé ploty, starám se o les, seji travnaté pásy, chráním vodní toky,“ vysvětluje současnou bruselskou politiku britský farmář Peter Kendall (travnaté pásy kolem polí a příkopů pomáhají zemědělské chemikálie izolovat od okolní krajiny).

Evropská unie si také během uplynulé dekády uvědomila, že nové členské země střední a východní Evropy pro ni nepředstavují jen zátěž. Pohlédneme-li na mapu oblastí, kde přežívají malé farmy, vidíme souvislý pás táhnoucí se z Polska přes Slovensko, Maďarsko a Rumunsko do Bulharska. Mark Redman, expert na ekologické zemědělství, který žije napůl v Bruselu, napůl v malé vesničce v rumunském Sedmihradsku, promítl během konference obrázek idylicky vyhlížející horské vesničky v Karpatech. „Je tu 230 malých hospodářství, 700 hektarů pastvin, tisíc parcel,“ říká. „Na každé z nich se každý měsíc, každý týden hospodaří trochu odlišným způsobem. To propůjčuje krajině obrovskou rozmanitost.“ Opustí-li tradiční zemědělci své farmy, vrací se sice do krajiny po staletí obhospodařované člověkem divoká příroda, ale biodiverzita klesá. Jenže horské vesnice vymírají, schází infrastruktura, školy, mladí odcházejí do měst. „Není to místo, kde byste chtěli vychovávat děti,“ varuje Redman. Pastevci a tradiční farmáři se tak v mnoha oblastech sami stávají ohroženým druhem.

Lze tomu těžko zabránit a od roku 2013 navíc Evropská komise plánuje určitou změnu důrazu. Podle Ladislava Mika, šéfa jejího Ředitelství ochrany přírodních zdrojů, podporuje dnes evropská politika zemědělce hospodařící v méně příhodných oblastech, třeba právě v horských a podhorských vesnicích. V budoucnu však Brusel nechce směrovat podporu do určitých oblastí, rád by vedl všechny farmáře k tomu, aby vytvářeli krajinu s vysokou přírodní hodnotou – ať už hospodaří kdekoli.

Zemědělství bez pluhů

Lze si ale ekologicky cennou krajinu představit třeba v intenzivně obhospodařovaném Polabí? Francouzský agronom Claude Bourguignon, zakladatel Laboratoře pro mikrobiologické analýzy půdy, o tom přemýšlí v překvapivých souvislostech.

V hrsti zemědělské půdy žije zhruba pět tisíc různých druhů organismů od bakterií po žížaly, bez nichž by se krajina změnila v poušť. Rozpouštějí živiny, takže je pak rostliny mohou ve formě roztoků vstřebat, rozkládají organickou hmotu, vytvářejí humus, kypří půdu a podobně. Bourguignon tvrdí, že se této půdní fauně nevěnuje skoro žádná pozornost a intenzivní zemědělství ji rychle likviduje: „Biologická aktivita francouzských zemědělských půd klesla v posledních třiceti letech o 90 %. Ničíme nejdůležitější zdroj, kterým lidstvo disponuje.“

Jakkoli to zní nepředstavitelně, jedním z řešení by podle Bourguignona mohlo být, že zemědělci svá pole přestanou orat. Orba půdu zhušťuje, vystavuje ji slunečnímu záření, zabíjí mikroorganismy a způsobuje erozi. Pluhy lze přitom poslat do šrotu, na pole zasít například luštěniny nebo kukuřici, a když vyrostou, rozsekat je a ponechat na místě, takže půdu chrání a hnojí zároveň. Do této zvláštní, oku zemědělce nelahodící drti se pak pomocí speciálních strojů sejí třeba obiloviny.

Není to nová myšlenka, její prosazení by však vyžadovalo radikální obrat v myšlení farmářů i zemědělských odborníků. Takzvané bezorebné obdělávání půdy (no-till farming) se používá jen na necelých 10 % světové zemědělské půdy, převážně v Severní a Jižní Americe (v USA je tento způsob hospodaření podporován státem, v Jižní Americe je výsledkem spolupráce univerzit a místních farmářských společenství).

Pro většinu světových farmářů je představa, že prodají pluh a nechají půdu jejímu přirozenému stavu, noční můrou: Výnosy by takovému zemědělci v prvních letech nejspíš klesly. Musel by se hodně naučit, aby ubránil úrodu proti plevelům, plísním a dalším škůdcům. Musel by si pořídit speciální secí stroje. Na druhou stranu by ovšem uspořil až polovinu dusíkatých hnojiv a spotřeboval pětkrát méně nafty než dřív. Pokud by postupoval správně, výnosy by časem opět stouply a vydělal by víc než v době, kdy sázel do úhledných zoraných lánů. Odměnou by mu navíc byla čistší voda v řekách, pestřejší krajina, osídlená například neobvyklými druhy ptáků, a v budoucnu zřejmě i vyšší dotace z Bruselu.

Je možné, že si okolnosti podobnou revoluci časem vynutí. Nejde tu jen o ekologii, kterou část lidí chápe jako nadstavbu, cosi „zbytečného“, ale o přežití. Civilizace, které si v minulosti zničily půdu, zanikly (např. Argarská kultura v jižním Španělsku před 3600 lety nebo Sumerové). Eroze a degradace půd ohrožuje samé základy dnešního přelidněného světa. Ladislav Miko připomněl účastníkům bruselské konference bývalé Československo, konkrétně Hanou, kde během třiceti let intenzivního komunistického zemědělství vzalo za své 20 z celkem 60 centimetrů tamní vysoce kvalitní černozemě. Znepokojivá situace je třeba i v USA – od zorání prérie v Iowě před 160 lety tam přišla vniveč polovina nejúrodnější svrchní vrstvy půdy. Bezorebné obdělávání a další podobná opatření by erozi a ničení půd mohla zastavit.

Desetkrát levněji

Cíle, které se nepodařilo splnit, bývají zpravidla odloženy a zároveň zpřísněny. Tak tomu bude i v případě biodiverzity. Podrobnosti ještě zbývá dohodnout, už teď je ale jasné, že novým horizontem, dokdy by měl být úbytek biodiverzity zpomalen, případně zastaven, se stane rok 2020.

Během Zeleného týdne mnohokrát zazněla slova o tom, že ani odložené cíle nedojdou naplnění, pokud se do ekonomiky nepromítne finanční hodnota přírody. Lesy a mokřady chrání krajinu před povodněmi a zadržují vodu, kterou zemědělci používají k zavlažování. Mangrovové porosty ochraňují pobřeží před cyklony, jejichž intenzita kvůli klimatické změně narůstá. Nejen v těchto, ale i v méně jednoznačných případech lze spočítat, co příroda přináší, jaké zisky umožňuje a na kolik peněz by vyšlo řešení problémů, kdyby daný ekosystém neexistoval.

Názorně to ukazuje vlivná zpráva nazvaná Ekonomika ekosystémů a biodiverzity (známá pod zkratkou TEEB), kterou si nechal zpracovat Program OSN pro životní prostředí (UNEP). Financovala ji Evropská komise, Británie a Německo. Její finální verze bude zveřejněna letos v říjnu, základ je však znám již dnes. Vyplývá z něj, že ochrana přírody přijde v konečném součtu nejméně desetkrát levněji než pasivita. Například rozšíření mořských rezervací z 1 na 30 % rozlohy oceánů a chráněných území na pevnině z 13 % na 15 % výměry souše by si vyžádalo 45 miliard dolarů ročně; ekonomický zisk, který by to přineslo, by však dle studie dosáhl čtyři až pět bilionů dolarů ročně.

„Nikdo nepochybuje o tom, že nerozumné užívání finančního kapitálu vyvolává problémy. O hospodářské krizi píšou noviny každý den. Ale krizi přírodního kapitálu média skoro nezaznamenají,“ postěžoval si Ind Pavan Sukhdev, ekonom pracující pro Deutsche Bank, poradce UNEP a vedoucí autor zprávy TEEB, na počátku bruselské konference. V jejím závěru pak na něj navázal Tim Jackson z britské Komise pro udržitelný rozvoj. „Vytvořili jsme systém, v němž „jsme vedeni k tomu, abychom utráceli peníze, které nemáme, za věci, jež nepotřebujeme, abychom udělali prchavý dojem na lidi, na nichž nám nezáleží,“ řekl a vyzval k demontování současné podoby hospodářského růstu a k tomu, aby prosperitu měřily indikátory, které by odrážely ekologické následky počínání dané společnosti.

Nakolik se to všechno bude dařit, se dozvíme nejpozději za deset let, až budeme opět sčítat zisky a ztráty na cestě k zastavení úpadku biodiverzity.

(On-line rozhovor na téma biodiverzity s Ladislavem Mikem - 16. 6. od 14:30 na www.respekt.cz/rozhovory . Dotazy můžete vkládat již nyní.)

Co možná nevíte o biodiverzitě

– počet divoce žijících obratlovců se v letech 1970–2006 snížil o třetinu, v tropech dokonce o 59 %. Naopak počet lidí se za stejné období téměř zdvojnásobil.

– nejrychleji se zhoršuje stav korálů, 10 % světové populace korálů přitom žije v mořích, která patří zámořským teritoriím Evropské unie. 

– podle zprávy Global Biodiversity Outlook 3 má přeměna přirozeného lesa na plantáže palmy olejné v jihovýchodní Asii za následek ztrátu 73–83 % tamních druhů ptáků a motýlů.

– počet tzv. mrtvých zón, oblastí, kde není v mořské vodě dost kyslíku pro většinu živých organismů, se od r. 1960 každých 10 let zdvojnásobuje.Nejvíce takových zón je v blízkosti ústí velkých řek, které přinášejí znečištění z pevniny, především živiny z hnojiv. Mrtvé zóny se nejvíc koncentrují u pobřeží Evropy a USA .

– Evropa dle principu ekologické stopy konzumuje dvakrát tolik, než její území včetně moří může vyprodukovat. Projevuje se to mj. dovozem zboží včetně potravin. Evropané by zkrátka potřebovali ještě jeden srovnatelný kontinent, aby nezatěžovali jiné části světa a budoucí generace.