Děti, musíme prchnout pryč

Co jsem zažil v Arménii, bylo krásné. Ale musel jsem se vrátit…“ recituje na jevišti dvanáctiletý kluk s kufrem v ruce. Vypráví příběh dítěte uprchlíka, které se po letech vrací zpět do rodné země, kde je pro něj nakonec všechno neznámé a nepochopitelné. To, co Eda předvádí, není žádná vymyšlená literatura, je to jeho vlastní příběh, jeho život.

Eda Manukjan má své rodinné kořeny v Arménii a v Gruzii, ale na útěk z rodného města na arménsko-gruzínské hranici si samozřejmě nevzpomíná – byly mu tenkrát dva roky. „Měli jsme velký dům, zlato, peníze,“ vypráví Eda o své minulosti, „ale okradli nás, zůstal nám jenom jeden prsten.“ I když si Eda sám na tyto události nepamatuje a jeho divadelní vzpomínky jsou spíše fantazií, přesto je v jistém smyslu svědkem: „Vím od rodičů, co a jak se stalo, proto to můžu hrát,“ přibližuje Eda svoji roli.

Po první části chlapcova příběhu následuje tanec. Pět dětí a čtyři dospělí se snaží svými pohybovými kreacemi vyjádřit fenomén uprchlictví: například se pomalu vlečou v nenápadném oblečení vzadu přes jeviště, děti se přidržují dospělých za nohy. Děti totiž většinou neprchají samy, musejí jít tam, kam jdou dospělí. Někdy však musejí utíkat i ze strachu před nimi, což ukazuje například výjev, kde se děti dívají z jednoho rohu na tanec dospělých a schovávají se pod hromadou…