Zadrhnutý motor
Francie a Německo nestačí na rozšířenou Unii a jejich představy o Evropě se liší

Bývaly doby, kdy Evropa procházela těžkou zkouškou, a tehdy stačilo několik telefonátů mezi Paříží a Berlínem a řešení bylo na stole. Nyní evropské státy a zejména společná měna čelí nebývalé finanční krizi a z Německa ani Francie řešení nepřichází. A nejen to: spíše se obnažují rozpory jako naposledy minulý týden německé „ano“ a francouzské „ne“ zdanění transakcí, z něhož by se platila sanace bank.


Zadrhl se tedy tradiční německo-francouzský motor Unie? A nezpůsobila právě nehybnost na lince Paříž–Berlín, že k obraně eura přiměl Evropany až zneklidněný telefonát z Washingtonu od Baracka Obamy?
Francie navrhuje, Německo platí
Psal se rok 1958 a Charles de Gaulle si pozval německého kancléře Konrada Adenauera, aby mu nastínil svoji vizi těsné spolupráce evropských národů ve všech důležitých otázkách, nejen v obchodu s uhlím a ocelí. Adenauer váhal, protože strategickým partnerem a garantem poválečného vývoje byly pro Německo Spojené státy. Jenže přišla druhá berlínská krize, vrcholící v roce 1961 uzavřením přechodů mezi západním a východním Berlínem, liknavost Kennedyho administrativy tváří v tvář události, a de Gaullova teze silné Evropy získala na přesvědčivosti.
Konkrétní krok udělala Francie: řekla Německu, že bude souhlasit se snížením cel na dovoz zboží do Evropy, po čemž Berlín pošilhával, Německo však výměnou za to musí otevřít svůj trh francouzským…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu