Obyčejný člověk

Jsem Ruska a žiji v Čechách něco přes třináct let. Rodina se sem kdysi přestěhovala za lepším životem a nadějnějšími vyhlídkami. Rodiče mi vždycky říkali, abych na ulici zbytečně nemluvila rusky. Ani jsem přesně nevěděla proč. Za celou tu dobu jsem nebyla nijak výrazně konfrontována s negativním postojem Čechů vůči Rusům. Nevím, jak je to možné, ale povedlo se mi prožít relativní idylku.

Pamatuji si, jak mě děti na základní škole učily česky tak, že mě vodily za ruku po třídě: "Tabule! Lavice! Křída! Paní učitelka!“ Z dětské zlomyslnosti mě párkrát sice o některých názvech trochu mystifikovaly, většinou mi to ale po chvíli legrace vysvětlily. Základní i střední škola byly celkem fajn, zvláště poté, co jsem se naučila česky a mým nejčastějším slovem přestalo být nerozumím. Nepřišlo mi, že mě moje národnost nějak vylučuje.

Jenže asi musel nastat den, kdy jsem se měla podívat realitě do očí. Rozhodla jsem se jít na přípravný kurz pro zájemce o studium žurnalistiky. Jednu podzimní středu jsem se dostavila do třídy jistého pražského gymnázia, kterou nejmenovaná agentura pronajímala jako prostor pro své odpolední kurzy. Přišla jsem trochu pozdě a všechny lavice byly nacpány k prasknutí. Zalezla jsem do zadní řady a začala poslouchat. Lektorka se nám na úvodní hodině snažila trochu přiblížit svoje vlastní novinářské působení a okruhy, které budeme na kurzu probírat. Poté přišlo…