Kdo vzbudí Evropu?

Dokáže mě někdo zbavit europesimismu? Cítím se být deprimován ze stavu evropského projektu tak, jak jsem nebyl už celá desetiletí. Eurozóna je ve smrtelném ohrožení. Evropská zahraniční politika se hýbe tempem opilého hlemýždě. Moc se přesouvá do Asie. Historické motory evropské integrace jsou bezradné anebo zadřené. Evropští lídři se zabývají tím, jak přemístit lehátka na palubě Titaniku, a mezitím poučují zbytek světa o tom, jak se má řídit zaoceánská loď.

Život je jinde

Krize eurozóny je teprve na začátku. Finanční trhy se nedaly přesvědčit mamutí sumou EU na pomoc Řecku a jediné, co jimi hnulo, byla připravenost Evropské centrální banky nakupovat evropské vládní dluhopisy - jenže i tak si bude řecká a portugalská vláda půjčovat stále mnohem dráž než německá. Jeden z významných ekonomických stratégů mi řekl, že vidí dvě možnosti: buď se eurozóna posune směrem k fiskální unii za cenu ztráty suverenity členských států a drastických škrtů v rozpočtech, anebo některé slabší státy zkrachují - ať už uvnitř eurozóny anebo po jejím opuštění. V tom okamžiku začne kapitál prchat ze slabších zemí do těch silnějších, což znamená mimo eurozónu (anebo uvnitř eurozóny do Německa).

Domácí a mezinárodní politika je na tom bídně. Napětí ve společnosti uvnitř evropských států bude narůstat a růst bude i napětí mezi státy samotnými. V tom nejlepším případě, zafunguje-li zase starý princip "výzvy a odpovědnosti“, bude Evropa na dlouhá léta zavalena vlastními ekonomickými a finančními problémy.

Současné i vycházející velmoci 21. století - od USA po Čínu, Brazílii a Rusko - už delší dobu pohlížejí na ambice EU být jedním z hlavních hráčů na světovém hřišti s pohrdáním. I chabého výsledku na loňském summitu v Kodani o klimatických změnách - téma, v němž chtěla Evropa dominovat - bylo dosaženo díky dohodě mezi USA, Čínou, Indií, Jižní Afrikou a Brazílií. Evropu ani nepustili do místnosti.

Ani kodaňský budíček však nedokázal Evropu probudit. Dva představitelé EU, kteří ji mají reprezentovat na světovém jevišti, jsou mimo Evropu prakticky neznámí. Na nedávné konferenci v Oxfordu poznamenal zahraniční komentátor The New York Times Thomas Friedman, že on by nepoznal prezidenta Evropské rady, "ani kdyby mi seděl na kolenou“. Šéfka EU pro zahraniční politiku Catherine Ashtonová se možná vyvine v efektivní bruselskou úřednici, ale když člověk mluví s lidmi v Bruselu, dojde mu, jak těžký bude úkol vybudovat evropskou diplomacii.

Peking, Moskva, Dillí a Washington nebudou na EU čekat, neboť mezitím už "je život jinde“. Spojené státy Baracka Obamy jsou zaměstnány svými domácími úkoly a také Středním východem a Čínou. Nový britský premiér si sice vysloužil telefonát od amerického prezidenta s odkazem na "speciální vztahy“, ale vůči starému kontinentu nepociťuje Obama žádný sentiment. Jeho otázka směrem k Evropě zní: "Co pro nás dnes můžete udělat?“ Nová geometrie mocenských siločar se dá popsat akronymy BASIC (Brazílie, Jižní Afrika [anglicky South Africa, pozn. red.], Indie, Čína), BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) a IBSA (Indie, Brazílie, Jižní Afrika). Některé z nich jen předpokládají příští vývoj, který nemusí nastat, ale v geopolitice stejně jako na finančních trzích je už samotný předpoklad součástí reality.

Pět tahounů
EU je ještě pořád největší ekonomikou světa. Má ohromné mocenské nástroje, které jsou v současnosti stále mnohem silnější než ty, které mají k dispozici nastupující mocnosti. Jenže čas hraje proti Evropě, a pokud má ještě v úmyslu ovlivňovat světový vývoj, musí v zájmu svých občanů využít potenciál své síly. To se neděje. Proč?

Celých padesát let po roce 1945 měl evropský projekt pět druhů tahounů. Byli to tito: vzpomínka na válku, která hluboce ovlivnila předešlé generace politiků až po Helmuta Kohla a Françoise Mitterranda; sovětská hrozba vůči západní Evropě a touha národů střední a východní Evropy dostat se ze sovětského vlivu; americká podpora evropské integrace jako odpověď na sovětskou hrozbu; touha Německa zbavit se nacistické minulosti, stát se opět součástí evropské rodiny a získat také podporu svých sousedů pro německé sjednocení; a ambice Francie stát se lídrem Evropy. Všech pět tahounů buď zmizelo, anebo jsou velmi zesláblí.

Místo toho tady máme pro evropský projekt soubor nových rozumových důvodů. Patří mezi ně globální výzvy jako klimatické změny a globalizovaný finanční systém, jehož vliv na život lidí narůstá, ale také vycházející nové velmoci v multipolárním světě. Ve světě obrů je užitečné být obrem. Jenže rozumový důvod nemá sílu emocí, jejichž základem je osobní zkušenost a bezprostřední pocit ohrožení. Tento pocit dnešní Evropa nemá. Naprostá většina Evropanů se nikdy neměla tak dobře jako dnes. Neuvědomují si však, kolik věcí se musí radikálně změnit, aby vše mohlo zůstat alespoň jakž takž při starém.

Potřebovali bychom nového Churchilla, který by to Evropanům vysvětlil oněmi poetickými slovy o "krvi, potu a slzách“. Místo toho máme Merkelovou, Sarkozyho, Berlusconiho a nejnověji Camerona. Britská nová liberálně-konzervativní koaliční vláda začala v Evropě povzbudivě. Nový ministr financí George Osborne spolkl minulý týden bruselský návrh na omezení hedgeových fondů s elegancí viktoriánského cestovatele polykajícího ve stanu beduína ovčí oční bulvy. (Britská vláda stále doufá, že Evropský parlament tento návrh pozmění.) Jakkoli povzbudivé jsou britské signály vůči Evropě, že Británie nebude brzdou, může být jen stěží motorem.

Pesimismus 2010 
Kde tedy najít potřebnou dynamiku? Nevím. Nevidím ji. Jistě, záchvatů europesimismu bylo za ta léta mnoho, ale nevzpomínám si na žádný takový, jako je ten dnešní. Evropa se často musela vyhrabávat z bryndy, aby mohla udělat další krok vpřed. Koneckonců, i světoví soupeři Evropy mají své vlastní velké problémy. Jednou se možná budou historikové smát, když budou hledět na záchvat europesimismu z roku 2010. To se však stane jen v případě, že Evropa se teď probudí do světa, v němž se právě nacházíme.

Autor je britský politolog a historik. Je profesorem evropských studií na Oxfordské univerzitě a badatelem Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. V posledním desetiletí se zabývá zejména transformací Evropy a Evropské unie. V českém překladu vyšly jeho knihy Rok zázraků, Spis, Dějiny přítomnosti a Svobodný svět: Amerika, Evropa a budoucnost Západu.