Když před rokem dokončil režisér Sam Mendes film s názvem Revoluční třída (Revolutionary Road – do češtiny z nepříliš jasných důvodů přeloženo jako Nouzový východ), do jehož hlavních rolí obsadil Leonarda DiCapria a Kate Winsletovou, příjemně překvapil nejednoho znalce americké literatury. Na stříbrné plátno totiž převedl románovou prvotinu neprávem pozapomenutého prozaika Richarda Yatese (1926–1992), která se roku 1962 spolu s Hlavou XXII Josepha Hellera a Věčným divákem Walkera Percyho probojovala mezi nominace na Národní knižní cenu. A která předznamenala Yatesovo hlavní téma: život obyčejných lidí plný zklamání, ztracených příslibů a malých tragédií. Život, jaký koneckonců prožil i autor sám.
Neměl lehké dětství: rodiče se rozvedli, když mu byly tři, a on vyrůstal s matkou, která holdovala alkoholu a pokoušela se prorazit jako sochařka. (Mimochodem nechala si říkat Dookie a posloužila coby předobraz Pookie z Velikonočního průvodu.) On zase chtěl být spisovatelem, ale živit se musel ohlupující prací v reklamě, novinařinou a příležitostně učením tvůrčího psaní, rozpadla se mu dvě manželství a jeho duševní rovnováze a zdraví nijak neprospíval alkohol ani cigarety. A ačkoli ho kupříkladu Kurt Vonnegut považoval za hlas své generace, zájem kritiky a čtenářů o jeho díla upadal. Patrně i proto, že doba přála postmoderním experimentům Johna Bartha a Donalda Barthelma, které Yates nazýval chytrými, leč citově prázdnými intelektuálními hříčkami pro postgraduální studenty.
A čas Raymonda Carvera s běžným smutkem vyjádřeným běžným jazykem, jehož ostatně výrazně ovlivnil, ještě nepřišel.
Velikonoční průvod se soustředí na ženské hrdinky, a přesto je volně autobiografický. Protagonistkami jsou dvě sestry, Sára a Emily, nejisté děti rozvedené matky se sklonem k sebeklamu, z nichž první uvězní brzký sňatek a mateřství, zatímco druhá skončí jako zhroucený alkoholik. Někdejší romantické sny o lepších zítřcích v nich ovšem nepodporuje jen Pookie, ale též převládající étos americké kultury, jehož ztělesněním se stane otištění fotografie mladé a krásné Sáry s nápadníkem ve velikonočním průvodu v listu New York Times.
Sára přitom dlouholetou roli šťastné manželky, matky a hospodyňky pouze hrála: byla obětí domácího násilí, a třebaže toužila napsat zábavnou knihu o manželových předcích, nepodařilo se jí ani pořádně začít. A seriózní články zaměřené na ženskou problematiku (kupř. potraty) několikrát neúspěšně začne psát i Emily, která jako vzdělaná svobodomyslná žena nepřestává doufat v lepší práci, byt a partnera – přestože jich prostřídala už pěknou řádku –, dokud nezůstane úplně sama a zoufalá.
Velikonoční průvod je tedy dílem nejen psychologickým (hloubkou sympatií nabízených ženám, jejichž životy se staly peklem, je Yates srovnatelný pouze s Flaubertem), ale též sociologickým. Mistrně totiž zachycuje jak americkou touhu po bezpečí a konformitě padesátých let, tak rodící se feminismus dekády následující, aniž by se uchyloval k bombastickým sloganům či prázdným frázím. Nelítostná ironie Velikonočního průvodu se přitom ve vší nahotě odhalí na předposlední stránce ústy jedné z vedlejších postav: „Většina lidí dělá to nejlepší, co umí.“ Přesně to totiž dělaly obě sestry. Výstižnějšího políčku vmeteného do tváře americkému snu by pohledal.
RICHARD YATES: VELIKONOČNÍ PRŮVOD.
přeložila Mirka Kopicová, Mladá Fronta, 200 stran.
Autorka je amerikanistka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
