První dámy v modrém 1915

Své místo v řadách policie si ženy musely vybojovat

Na zašlých fotkách se tváří ostře. V přísně střižených uniformách, vyleštěných holínkách a s dlouhými vlasy schovanými pod čepicemi dokonce vypadají spíš jako muži. Soudě podle spokojených úsměvů to však Margaret Damer Dawsonové či Mary Allenové nevadilo, „stejně jako chlapi“ toužily sloužit veřejnosti v policejních řadách. Byť byly jako dívky z bohatých rodin vychovány spíš k jemným činnostem typu konverzace ve francouzštině, ony namísto toho držely protestní hladovky: chtěly získat volební právo a jako naprostá troufalost se jevil jejich požadavek na právo „vzít obušek do ruky“. A tak se stalo, že se v roce 1915 ženy ve Velké Británii doslova vnutily do řad policie.

Hlavně nedráždit

Těsně po začátku první světové války skupina veřejně aktivních žen, v čele se zmíněnou dvojicí bojovnic, rozpoznala příležitost, která se opakovala i během druhého světového konfliktu – totiž, že když jsou muži na frontě, ženy mohou, nebo dokonce musejí nastoupit na jejich místa. Zformovaly tedy „ženskou policejní službu“. Paradoxní přitom bylo, že třeba Mary Allenová nebyla žádný svatoušek a dala by se označit přinejmenším za výtržnici – policie ji při různých „lidskoprávních“ demonstracích zatkla hned třikrát, jednou za to, že svůj názor vyjádřila házením kamenů do oken policejní služebny.

Přestože se proti ženskému angažmá u policie postavila vláda, většina veřejnosti i samotní policisté, tehdejšího vrchního komisaře Edwarda Henryho přesvědčil hlavně pohled na řídnoucí řady policejních sborů a „anarchie“ v ulicích, která – v přímé úměře k ubývajícím strážcům pořádku – znepokojivě narůstala. Navíc se v době válečných výdajů hodilo, že dámy byly ochotny pracovat zadarmo. A tak vrchní šéf svolil, aby dobrovolnice řádné policii „pomáhaly“, i když plnoprávnými členkami sboru se pořád stát nemohly. Byly by prý „příliš vzdělané“ a „dráždily“ by policisty.

Mužští policisté přitom nelibě nesli, že se novinka prosadila navzdory jejich protestům. Jeden si dokonce v deníku Daily Express ulevil: „Něco takového by se nemělo povolovat, ani kdyby válka trvala padesát let!“ Jeho zlosti se není co divit, dobrovolné policistky měly obléci modré uniformy v době, kdy Britky ještě neměly ani volební právo. (A uniformy byly podle dobových záznamů klíčové, protože vzbuzovaly respekt, bez ohledu na to, kdo je měl na sobě.) Navzdory nářkům „policejních vlčáků“ dobrovolnice vyšly do ulic, a to zejména v Londýně a dalších velkých městech. Jejich úkoly zprvu odpovídaly tehdejšímu pohledu na dovednosti a omezení jejich pohlaví – dohlížet měly zejména na ostatní ženy, případně se starat o válečné uprchlíky, což byli zejména Belgičané prchající přes kanál před Němci. Během krátké doby narostly počty dobrovolnic na bezmála dva a půl tisíce, celkem se odhaduje, že během války hlídkovalo v ulicích, parcích či kinech zhruba pět tisíc žen.

Experiment

Koncem roku 1918 pak ministr vnitra povolil ženám vstup do řádné služby. Ovšem jen na rok (jako experiment) a s velmi omezenými pravomocemi. Kupříkladu až po poloviny dvacátých let nemohly zatýkat. Pohoršení veřejnosti však nijak neustávalo – v jedné bouřlivé parlamentní debatě se poslanec Shortt rozčiloval, že „policejní manželky nemají u policie co dělat“.

Stovce prvních policistek byla znovu přidělena hlavně „ženská“ práce. Měly dohlížet na prostitutky či nešťastnice pokoušející se o sebevraždu, což byl podle tehdejšího práva zločin. Eskortovaly či prohledávaly vězeňkyně, vyslýchaly a pořizovaly důkazy u zločinů, u nichž byly oběťmi ženy či děti. Automaticky to ale neznamenalo, že by byly nějací andělé – coby příslušnice vyšší třídy měly většinou vyhraněné názory na sexuální zvyky nižších tříd a běžně šikanovaly prostitutky či dělnice.

Přes všechna omezení byl britský příklad jedinečný – už na konci devatenáctého a v první polovině dvacátého století byla sice ve Spojených státech či různě po Evropě tu a tam narušena mužská policejní hegemonie, ale ženy tu sloužily vždy pouze v malých počtech a výhradně coby pomocné či administrativní síly. (V Československu to platilo téměř do konce osmdesátých let, navzdory oficiálně proklamované rovnoprávnosti a navzdory tomu, že teoreticky jim to bylo povoleno od konce čtyřicátých let.)

Fašistka Mary
Když se Mary Allenová vydala v polovině dvacátých let do New Yorku studovat fungování americké policie, tamní noviny referovaly o všeobecném údivu, který vyvolávala nejen zcela nakrátko ostříhanými vlasy, ale hlavně uniformou. Dnes polozapomenuté policejní pionýrky nicméně nečekal žádný „happy end“.

Margaret Dawsonová zemřela počátkem dvacátých let s čistým štítem, zato u Mary Allenové se obdiv k pořádku, který tak toužila prosazovat v londýnských ulicích, poněkud pokřivil. Na přelomu dvacátých a třicátých let odjela trénovat německé policistky a právě setkání s Adolfem Hitlerem rok po jeho nástupu k moci určilo její další osud. Ze zapálené bojovnice za ženská práva se stala stoupenkyně jednoho z největších vrahů lidských dějin. A kvůli tomu ji nakonec na začátku druhé světové války z policejního sboru vyhodili.

Dnes policistky představují více než čtvrtinu britského policejního sboru.