Myšlení mě baví

Za chvíli bude půlnoc, manžel poklimbává u televize a já začínám umývat podlahu v kuchyni. Děti už dávno usnuly, dnes jim stačilo přečíst jen jednu pohádku. Pak jsem ještě uvařila oběd na zítřek a nacpala další várku prádla do pračky. Ještě než půjdu spát, musím je pověsit, žehlení odkládám na neurčito.

Ráno v devět hodin si na záda hodím batoh s notebookem a sešitem a odejdu do školy. Předtím ještě dorazí neteř Kristýna, která bude celý den hlídat naši mladší dcerku Julinku. Starší Emma už bude tou dobou ve školce. První přednáška je o teorii kultury, pak etika a seminář o Karlu Čapkovi. Vyprávění slovutného pana profesora mě začalo bavit až teď, na magisterském studiu, předtím jsem mu moc nerozuměla, ale najednou mě začalo bavit myslet, prostě myslet, přemýšlet nad problémy, které jsou čistě teoretické, pro ženu po několikaleté mateřské dovolené je takové myšlení hodně nepraktické, ale taky velmi povznášející.

Začala jsem studovat, když byl nejstarší dcerce rok. Myslela jsem, že se doma ukoušu nudou, případně zblázním z řečí ostatních matek na hřišti. Měla jsem plné zuby sociální izolace, přebalování, kojení, žvatlání, stereotypních cest s kočárkem na nákup a zpátky. Celý den byla v obýváku zapnutá televize – pomáhala mi překonat samotu čekání, než se manžel vrátí večer z firmy. Hrozně mi chyběla práce, kterou jsem dělala předchozích deset let.

Chtěla jsem znovu vést ten trochu adrenalinový život regionální politické reportérky, ale zároveň jsem se nechtěla vzdát péče o roční batole. Šéf ale řekl: buď návrat na celý úvazek, nebo zůstaň doma. Tak jsem si dala přihlášku na mediální studia a žurnalistiku, na brněnské fakultě sociálních studií. Vzali nás sto třicet, po třech letech nás šlo k bakalářským státnicím dvanáct. Tehdy už byla na světě naše druhá dcerka, narodila se ve druhém roce mého studia. Poprvé jsem šla na přednášku tři týdny po porodu. Na magisterské studium jsme se dostali z našeho ročníku čtyři. Samou radostí z toho, že mě vzali taky, jsem znovu otěhotněla. Čekám naši třetí dcerku, Alžbětku. Musím za každou cenu dodělat semestr, abych mohla postoupit do dalšího – pravidla na fakultě jsou přísná, žádné bezstarostné studentské flákání nehrozí. Jakmile neposbírá student předepsaný počet kreditů, končí. Vlastně první úlevu mám až teď, při třetím dítěti: můžu odevzdávat úkoly o něco později než moji spolužáci. Když se mi podaří před Velikonocemi porodit bez dalších zdravotních komplikací, možná nebudu muset ani přerušit studium a stihnu státnice se svým imatrikulačním ročníkem, ještě než mi skončí rodičovská dovolená s posledním dítětem.

Babičky? Co to je? „Měli jste s dalším dítětem ještě pár let počkat,“ pokaždé mi opakuje máma, když se jí občas snažím naznačit, že musím všechno zvládnout skoro bez cizí pomoci, jenom díky umění organizace rodiny a domácnosti. A i tak to občas drhne. Moje úžasná a tolerantní tchyně, které je přes sedmdesát let, k nám jezdí každý měsíc z Ostravy vlakem jenom na pár dní. Vnučky miluje, ale hlídání už ji trochu zmáhá. Moje máma je sice zdatná pětapadesátnice, má ale čas jen někdy, v zimě, když se zastaví stavební práce na domě. Kromě toho ještě chodí do práce, ale taky ji trochu podezřívám, že není úplně „babičkovský“ typ.

Když jsem si dávala přihlášku na školu, první, koho jsem se ptala, jestli to zvládneme, byl můj manžel. Bez jeho optimismu bych nikdy nedostudovala: když přijde z práce, bere děti ještě na hřiště, o víkendu s nimi jede na výlet, když je potřeba, umyje nádobí, nakoupí nebo uvaří večeři. Já tak můžu jít v sobotu dopoledne do knihovny dohánět seminárku o Karlu Poláčkovi, kterou jsem nestihla napsat během týdne, protože jsem každý večer únavou usnula už v devět hodin, obložená dětmi a pohádkovými knížkami. Za odměnu se pak z legrace dohadujeme, jestli je pro život lepší jeho technické, nebo moje humanitní vzdělání. Vždyť kdo jiný než my by měl mít hodně dětí?