Islanďané odmítají platit za selhání bankéřů a politiků ze svých daní. Za tímto sporem se skrývá hlubší otázka viny – kdo nese za finanční krach zodpovědnost a kdo by za něj tedy měl platit?
Island v posledních letech připomíná zkumavku globální ekonomiky. Když se díky deregulaci finančních trhů a inovacím rozmohl obchod s rizikem, tak odvážní, tradičně rozhodní vikinští bankéři beze strachu vypluli do Evropy skupovat firmy, kam se jiní báli investovat. Z Islandu se stal vychvalovaný model finančního kapitalismu. Ale jen do chvíle, než se globální stroj zadrhl a Island se přeměnil v model selhání toho systému. Zbankrotovaly největší banky v zemi, jejichž velikost (včetně dluhu) mezitím desetinásobně překročila objem ročního HDP celého ostrova.
Trendy i krize, se kterými se potýká celá světová ekonomika, Islanďané prožívají v extrémech, vzestup i pád tu probíhal v mnohem ostřejších křivkách než jinde. To je pro zahraniční analytiky výhodné. Na malém, geograficky izolovaném ostrově jdou totiž podobně jako ve vzorku uloženém v laboratorní zkumavce mnohem lépe sledovat komplexní procesy, které ve více zkalené podobě probíhají ve větším světě kolem.
A to včetně snahy pochopit, co se vlastně stalo. Na podzimní thjodfundur, v překladu „setkání národa“, jeho organizátoři pozvali náhodně vybraných 1200 Islanďanů – nejmladší bylo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
