Čerstvý pokus o teroristický útok na dopravní letoun mířící do Detroitu a hrotící se situace v Jemenu znovu připomněly téma boje s terorismem. Kromě nových událostí se však komplikují i dlouhodobá ohniska neklidu – například Írán. V čísle publikujeme (viz strana 42) článek z britského Economistu s výmluvným názvem Bomba pro Írán. Redaktoři prestižního týdeníku detailně popisují vývoj jaderného programu této země. Zároveň pak popisují úvahy o nutnosti zaútočit na strategické cíle v Íránu. „V americké zprávě, vypracované dvěma bývalými senátory a bývalým generálem letectva a podporované vládní i opoziční stranou, se uvádí, že Spojené státy nyní musejí otevřeně chystat vojenskou akci, i kdyby to mělo být jen z důvodu posílení diplomacie. Generál Charles Wald tady prohlašuje, že Íránci ,skutečně nevěří, že bychom proti nim jakkoli zasáhli‘,“ uvádějí mimo jiné britští novináři.
Tématu se týká i
islamoložky
Magdalény Bánské
, která píše o situaci v Jemenu. Jak už bylo řečeno, posouvá se dnes do centra pozornosti stejně jako Írán.
Obálkovým tématem je tentokrát situace v Nejvyšším kontrolním úřadě. Kauza kolem jejího šéfa Františka Dohnala se táhne několik měsíců a na první pohled se zdála zvláštně jednoznačná: Je to padouch, který si žije nad poměry. Poslanci mu jdou po krku, vysílají do éteru pobouřené výkřiky o neslýchaném rozhazování veřejných peněz (má jít o miliony) a zneužívání pravomocí.
Pozoruhodný rozruch vzhledem k tomu, že dosud poslanci nejevili zájem o nálezy NKÚ, které odhalovaly zneužívání veřejných financí v řádu desítek miliard. Spouštěčem se stalo zjištění, že Dohnal bydlí v bytě za osmdesát tisíc měsíčně. V kvalitních bytech ale bydlí i jiní představitelé institucí, prezidentem počínaje a šéfem ČNB konče. Má se jim to vyčítat? Vůbec, jejich sídla jsou totiž i reprezentativním místem, kam se tu a tam zvou oficiální návštěvy. Ten tah politiků překvapuje, před několika dny nám oficiálně řekli, že dvacet miliard schodku státního rozpočtu navíc nic neznamená. Pořádají se zbytečné zahraniční cesty zákonodárců a to nemluvě o potřebě koupit si a nechat zrekonstruovat palác na Malé Straně, aby poslanci nemuseli jezdit z kraje hlavního města. O okolnostech píše Jaroslav Spurný na straně 16.
Nestává se často, abychom v editorialu upozorňovali na knižní recenzi, ale tentokrát udělejme výjimku. Ostatně také nebývá příliš zvykem, aby Economist recenzoval knihu, která je o české historii. Není to tak dlouho, co vyšla publikace americké historičky Mary Heimannové nazvaná Czechoslovakia: The State That Failed. Je to k nám velmi kritická publikace a podle všeho i v mnoha ohledech mylná. Economist například napsal, že v československých a českých dějinách je hodně temných míst, například „českoslovenští komunisté možná byli mimořádně odpudiví, ale demokraté často byli lidé opravdu velkého formátu. Střízlivé připomenutí historických fakt je vždycky vítáno. Tak jako každý i Češi a Slováci se mají hodně zač stydět. Ale mohou být také na mnoho věcí hrdí.“ My vám přinášíme recenzi od Davida Vaughana, který je spolupracovníkem ČRo a BBC.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné čtení vám přeje
ERIK TABERY
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
