Dříve se takové knížce říkávalo opožděný debut, snad v přesvědčení, že spisovatel má svou prvotinu publikovat do určitého věku – jinak se stává „opožděným“. Jako kdyby všechno nemělo svůj čas. Kunsthistorička a kurátorka Milena Slavická (61), autorka několika výtvarných publikací, zkrátka došla i k beletristickému tvaru. Soubor čtyř navzájem propojených próz nazvala Povídky jamrtálské.
Přiznávám, že ač rodilý Pražan, nevěděl jsem, že Nuselskému údolí, nad nímž se od počátku sedmdesátých let tyčí Nuselský (do roku 1989 Gottwaldův) most, se říká Jamrtál. A prakticky výhradně v Jamrtálu a přilehlém okolí se odehrává kvarteto autorčiných próz, které provázala v jakýsi román v povídkách. Této monstrózním mostem zatlačované čtvrti, která je dnes vyjma svých obyvatel vnímána jako území nikoho, jako průjezdní zóna (přitom se ale nachází jen několik minut od centra) a také jako prostor, kam dopadají sebevrazi, kteří skočí z onoho mostu, Milena Slavická postavila neokázalý knižní pomník. Či spíše vytvořila pamětní desku, na níž by mohlo stát: I takoví tady žili lidé. Zanedbaní, poškození, přehlížení, ne však méněcenní.
Své povídkové kvarteto autorka situovala zhruba do padesátých až osmdesátých let minulého století, přičemž těžiště dějů leží v normalizačním dvacetiletí, které má Slavická vrostlé pod kůži a zanesené pod nehty – jeho ušmudlanost dokáže výtečně evokovat,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
